chodit ven

zdravím, tak já napíšu jak jsem to měla já. už od malička jsem nesnášela chození ven. nebyla jsem ani úzkostlivá, ani vyděšená z cizího prostředí, ani líná, jen jsem si prostě dokázala představit lepší zábavu doma se svými hračkami (posléze s učením, knihami), než nějaké "lítání" po venku. všichni mě do toho celou dobu nutili. "vyháněli" mě ven, ať si hraju s dětma, ať jsem na čerstvém vzduchu, atd. stejně jsem si s dětmi nehrála a jen jsem seděla na lavičce a třeba si četla. takové ty bezcílné procházky odněkud nikam mi úplně lezly krkem, brala jsem to jako tragickou ztrátu času, který bych mohla využít užitečněji doma. díky bohu za to, že už jsem dospělá a nikdo už mě do takových zbytečných aktivit nenutí. neříkám, že nikdy nikam nevyjdu, ale MUSÍ to mít cíl a smysl: jít do zoo, jít k vodě, na kole (ale musí to mít danou trasu a cíl, jinak si jen tak jezdit, ani náhodou). jsem schopna ujít i 20 km na výlet na vodopády (ale opět, musím vědět kam jdu, co tam budu dělat, proč tam jdu), ale třeba chodit na houby, nebo něco takového - vůbec! to si raději najdu nějakou užitečnější aktivitu doma. dávám prostě přednost organizaci, praktičnosti a smysluplnosti, před nějakým takovým zbytečným "flákáním se" po venku. samozřejmě teď, když mám děti a oni ven chtějí, tak s nimi jdu a podporuji je v tom (jako ostatně ve všem, co je baví a neškodí jim), vymýšlíme venku nějaký program, nebo jen tak blbnem, ale že bych si to vybrala sama ve svém volnu, to ani náhodou. jestli je vaše dítě taky takové, tak ho prostě nepředěláte, možná jen potřebuje lepší organizaci, smysl toho pobytu venku, no a přinejhorším až bude dospělý, tak si až potom začne dělat, co bude chtít.