kdysi jsem se zajímala

Kdysi jsem se zajímala o možnost stát se pěstounkou v SOS dětské vesničce. Odradilo mne, že:
- nedoporučovalo se mít vlastní děti
- neměla jsem mít partnera (celibát do konce života?)
- nebylo to zaměstnání. Pěstounka brala na děti sociální dávky a v době, kdy dovršila věk odchodu do důchodu, dostala minimální důchod, protože ona vlastně po celou dobu pěstounství "nepracovala", jen se starala o cizí děti. Přišlo mi to vůči těm ženám tak sprosté, že jsem se rozhodla dál o této práci ani neuvažovat. Přesně toto pak potvrdila v rozhovoru v tisku i jedna z dlouhodobých pěstounek, která sice dostala jakési státní vyznamenání za to, že vychovala tuším 17 nebo kolik dětí, ale po odchodu do důchodu žila s minimálním důchodem kdesi v garsonce, protože domek, kde do té doby bydlela, musela uvolnit pro další rodinu.
Takže adoraci SOS vesniček nechápu, protože ty ženy, co tam pracují, jsou vlastně novodobé otrokyně.