Je to potřeba!

Je to zajímavé téma a myslím si, že vztah s otcem v dětství skutečně OVLIVŇUJE dceru velice moc:
můj otec se o mne jinak staral se vším všudy, ale nemohu nevzpomenout jeho "nadřazenost" ve chvílích, kdy si myslel, že má absolutní pravdu a já "neumím nic". V mžiku jsem se cítila tááákhle maličká. Častokrát. O nějakém intimnějším povídání s ním nemohlo být ani řeči- když proběhla např. v televizi lehce intimní scéna (líbání), jeho posměšné poznámky a zvuky mě učily, že intimní chování je něco nepěkného. Co bych třeba za to dala, kdybych s ním mohla kutit (mám hodně technické sklony), ale ani by neměl asi trpělivost ani chuť mě učit a taky vím, že by stačila z mé strany drobnost, aby mě "zašlapal do země". Svým způsobem jsem se ho bála, v jeho společnosti jsem se nenaučila cítit se jako žena. A tím pádem i teď mívám problémy ve společnosti mužů.
Můj syn - to je velký mazel a já jsem si velice dobře vědoma, že po mně chce to, co mi od mého otce nebylo dopřáno. Díky sobě vlastně přesně vím, co mám dělat ve vztahu k synkovi, a čeho se naopak vyvarovat. Ale stejně, mrzí mne, že jsem neměla laskavějšího otce. Třeba méně vzdělaného a schopného, ale teple lidštějšího...
Hezký den!
Riana