svatba v tichu

Já jsem k tomu přistupovala tak, že svatba je obřad, a to obřad rodinný. A postupem jsem si říkala, že svatba není pro novomanžele, ale pro příbuzné. A pak jsem byla docela překvapená, že i my dva jsme nakonec měli pěkné zážitky. Nemůžu tedy říct, že by to byl pro mě nejkrásnější den v životě, natolik se k tomu neupínám, snažíme se mít těch "nejkrásnějších dní v životě" víc. Ale protože jsme měli svatbu v kostele, jak jsem psala, musím se přiznat, že to pro mě byla rozhodně nejkrásnější mše svatá v životě. A zřejmě je to podobné i při občanském obřadu. Svatební hostinu jsem přežila s úsměvem, ale to už pro mě vůbec důležité nebylo.
Hodně vdaných žen mi předtím potvrdilo myšlenku, že svatba je pro příbuzné. No, není to tak docela. Takže to upravím. Na příbuzné by se přitom mělo myslet. Mělo by se jim poněkud vyhovět. Pozvat je, jak je to jen možné, myslím si, že rodiče, sourozenci a prarodiče by měli být samozřejmostí. Třeba by Vám to opravdu "neodpustili". Jsou ale samozřejmě výjimky. Na druhou stranu, vzít se potajmu na nějaké zahraniční cestě je asi fajn dobrodružství. Každopádně odpadá řada povinností ;-))
A jen abych nezamlčela tu druhou půlku svatby. Novomanželé chystají svatbu pro příbuzné tím, že je pozvou a pro sebe tím, že si vyberou šaty, květiny, hudbu atd přesně podle svého vkusu. a to je taky hodně.
Tak to je názor vdané ženské. Ale podotýkám, že jsem rodinný typ.