N. Auska o masove vyrobe ,inteligentu´

Archimédův zákon a jiné odlišnosti

Kontrola nadváhy spočívá nejen ve správné výživě, ale také ve zvýšení svalové aktivity. To jsem vždy zdůrazňovala a doporučovala jsem plavání každému, kdo měl bazén anebo přístup k vodě.
„Je to nejzdravější druh sportu. Procvičujeme svaly celého těla, dýcháme čistý vzduch nad vodní hladinou, a mimo to, nezatěžujeme nosné klouby. To víte,“ odvolávala jsem se na autoritu, „platí zde Archimédův zákon. A platí tím účinněji, čím větší je otylost a zvětšení tělesného objemu.“
Pacienti zbožně poslouchali, nespouštěli oči z mých rtů (aby lépe chápali cize znějící angličtinu) a přikyvovali: ano, budeme plavat. Až najednou, bylo to již v Las Cruces, jsem postřehla zkoumavý pohled lektora dějepisu tamní univerzity sedícího proti mně.
„Je vám samozřejmě znám Archimédův zákon?“ zeptala jsem se ho s důrazem na ´znám´.
„Ne,“ odpověděl klidně ten vysokoškolsky vzdělaný Američan, „není.“
„A to jste se ho neučil ve fyzice na střední škole?“
„O! V highschool jsem si vzal jeden semestr fyziky, ale o Archimédovi jsem nic neslyšel.“
Přeložila jsem mu tedy do angličtiny Archimédův zákon. „To je skvělé“ pochválil Američan. „Very interesting.“
Ušetřila jsem si poznámku, kdo byl vlastně Archimedes a kolik staletí se již jeho zákon memoruje. Jakmile odešel můj college graduant Američan, běžela jsem do obytné části domu a po schodech nahoru do manželovy pracovny.
„Rychle, Stanislave, odříkej mi Archimédův zákon!“ Manžel, který právě něco soustředěně vypisoval z archivních dokumentů, jej pro mne odříkal česky, aniž by pozvedl hlavu od papírů. Než jsem začala s novým pacientem, zavolala jsem naším domácím telefonem sekretářku Lori:
„Spojte mě, prosím, s doktorem Schumanem.“
Dotyčný, svým původem z Německa, měl soukromou praxi v jednom pouštním městysi.
„Doktore Schumane,“ položila jsem mu otázku, jakmile byl na drátě, „jak zní Archimédův zákon německy?“
Dostalo se mi okamžité odpovědi. Kolega Schuman se odtud brzy odstěhoval. Pamatuji si však dodnes, jaký byl, když jsem se s ním poprvé setkala v nemocnici. Nazrzlý, s pihovatým obličejem seveřana, rudým od slunce. Na otázku, jak se mu v poušti vede (měla jsem při tom na mysli to pro jeho zhoubné záření), odpověděl:
„Jako v poušti, jako všude zde. Die seelische Wueste.“
Tenkrát jsem se zasmála, považovala jsem to za dobrý vtip. Ten výrok se mi však vryl do paměti a s každým rokem mě stále více znepokojoval. Die seelische Wueste.“ Duševní poušť.
Zpět k Archimédovu zákonu. Měla jsem tedy verzi českou, německou a z mých školních let také ruskou. V tentýž den jsem zavolala Renée a pozvala ji s manželem na večeři.
„Jacques,“ obrátila jsem se k lingvistovi poté, co jsme skončili s povídáním o různých běžných věcech, „ řekněte mi Archimédův zákon. Chtěla bych ho slyšet francouzsky.
Jacques spolkl sousto, které měl právě v ústech, otřel si ubrouskem rty a odrecitoval zákon francouzsky s nenapodobitelným pařížským ráčkováním.
„Tak vidíte!“ řekla jsem. „Každý z nás, cizinců, ho zná. Proč ne Američané?“
„Certainement!“ přisvědčil Jacques. „Nemohou ho znát. Je na střední škole, tak na univerzitách dostávají vzdělání kouskovité, roztříštěné a neúplné. Schází zde náš zavedený ucelený a logický systém, který postupuje od elementárního k složitějšímu. Neměl jsem nikdy v lásce ani matematiku ani fyziku. V lyceu jsem jimi proplouval jen tak tak. A na zdejší univerzitě někdy poučuji profesora matematiky. Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak.“
Věřila jsem Jacquesovi. Musela jsem mu věřit. S nedostačující vzdělaností vzdělaných Američanů jsme se s manželem setkávali již při našich newyorských začátcích. Jak to? Řeknete vy. A což ty špičkové výzkumné ústavy, co ta vyspělá technologie, co ti supervědci a Nobelovy ceny? Ano, veškeré to ,super´ a ,nad´ a ,nej´ v obrovském Novém světě skutečně existuje. Nemá však nic společného se vzdělaností průměrného občana střední vrstvy, který absolvoval tu nebo onu college. Stejně jako neuvěřitelný přepych hrstky vládnoucích boháčů v zemích, kde je také neuvěřitelná bída a chudoba mas, nemůže vypovídat o prosperitě společnosti. Ve Spojených státech, zemi špičkových sportovců a držitelů olympijských medailí, má většina lidí svalstvo jako huspeninu! To mi můžete věřit.
Když jsme ještě bydleli v Bedfordu a náš synek chodil do čtvrté třídy, poprosila jsem jej, aby mi odříkal násobilku. Byla jsem zvědavá, jak to zní v angličtině.
„Co je to – násobilka?“ informoval se.
„Nevím, jak se to říká anglicky, ale je to například dvakrát dva nebo pětkrát šest. Kolik bude pětkrát sedm?“
Chvilku přemítal, díval se soustředěně před sebe, a pak mi váhavě odpověděl:
„Třicet pět. Je to správné?“
Přisvědčila jsem a vybídla jej, aby v té pětce pokračoval. Nechápal, jak pokračovat. Nechápal on, nechápala jsem já, proč nechápe, až se mi konečně dostalo vysvětlení, že násobilka se již nememoruje, že je to zastaralé, že podle nejnověhšího názoru musí člověk na všechno přijít vlastním uvažováním.

„Mimo ro,“ řeklo mi moje dítě s americkou sebedůvěrou, „na složitější výpočty jsou kalkulačky a pro dospělé – počítače!“
„A budete nuly bez přístrojů, které za vás vynalezl někdo jiný!“ měla jsem na jazyku, ale neřekla jsem nic.
Chlapce jsme do Nového světa přivezli my, žije v něm, přijímá jeho pořádky a my zde nemáme právo vnucovat mu pochyby. Ještě dobře, že se s námi snaží mluvit česky, nestydí se za nás před kamarády, ba co dím, právě před nimi na mě volá v češtině.
Jak dopadlo to moderní vyučování matematice si každý může představit. Když mladý Američan nemá v ruce kalkulačku, je zcela bezmocný. Ke stejnému ,zdaru´ přivedl Američany experiment učit číst děti od samého začátku globálně, totiž neskládat slovo z písmen a slabik, nýbrž ho celé poznávat. Důsledkem toho bylo, že již nevím, jaké strašné procento Američanů je prakticky neznalé čtení. Jakmile se setká s novým slovem, neumí ho přečíst.
Když náš syn začal chodit do střední školy, překvapil mě prosbou o radu, jaké předměty by si měl zapsat na příští semestr. Podle moderních amerických metod má totiž takový dvanáctiletý človíček sám své vzdělání určovat a směrovat! Výsledky jsou tomu odpovídající.
Moji novosvětští pacienti se nepodobali československým, se kterými bylo dorozumění snadné, a to díky pevným základům školního vzdělání. Byla jsem nyní nucena přihlížet k rozdílnému myšlení amerického obyvatelstva. Jakkoli jsem s tím počítala, přece jenom mě svou odlišností občas překvapili. Jednou ke mně přivedla schopně vypadající mladá žena svou babičku na celkové vyšetření.
„Sedněte si zde na pohovku,“ vybídla jsem ji, „a můžete si zatím prohlédnout ten časopis. Potrvá to aspoň půl hodiny.“
„Nepotřebuji časopis,“ odpověděla. „Mám s sebou svůj projekt!“
Vyšetřovala jsem starou paní a koutečkem oka jsem se dívala, co to tam má za projekt. K mému velkému překvapení si vytáhla z tašky místo očekávaných papírů vyšívací rám a začala soustředěně píchat jehlou do natažené látky. Když jsem skončila s babičkou, přistoupila jsem k pohovce a nechala si výšivku ukázat. Byl tam pestrý papoušek.
„Tak to je váš projekt?! Tázala jsem se. „To jste si sama nakreslila?“
Protože jedině tak jsem si mohla jakž takž vysvětlit použitý výraz. Avšak projektantka mi vážně odpověděla:
„Kdepak sama! Ten projekt je předtištěn na látce. Musím ho velmi přesně dodržovat.“
Jiná pacientka mi během vysvětlení zásad zdravé diety sdělila, že je vegetariánka. Přikývla jsem.
„Dobře. Co nejvíce zeleniny – nic proti tomu. S obilovinami však musíte být opatrná, obsahují padesát procent uhlohydrátů, po nich se nezhubnete. A jaké jíte živočišné bílkoviny? Pro naše zdraví jsou nezbytné. Doufám, že neodmítáte mléčné výrobky a vajíčka.“
„Žádná starost,“ odpověděla, „živočišné bílkoviny dostávám. Jím drůbež a ryby.“
Byla jsem udivena:
„Jakápak jste vegetariánka?“
Odezva zněla:
„Jsem ástečná vegetariánka!“
V posledních letech, kdy americká touha dosáhnout nesmtelnosti cestou zákazu toho či onoho pokru zavrhla i hovězí, nejednou jsem vyslechla, že pacientka samotná nebo její manžel nejí MASO. Předchozí rozmluva se opakovala se stejně překvapivým zjištěním, že se za maso považuje jenom HOVĚZÍ. Vysvětlila jsem, že každé maso je vlastně svalstvo a nezáleží na tom, z jakého pochází zvířete. Pacientka mi brebentila něco zmateného a pletla do toho kornatění tepen a záchvaty zuřivosti důstojných anglických džentlmenů, známých beef eaters. U dalších jsem již byla připravena a mimo krátké vysvětlení významu anglického slova MASO jsem se do žádného dialogu nepouštěla.
Ach ano. Sémantika, chápání významu slov a výrazů – jak je můžete očekávat od populace, která již dávno nečte a své vědomosti čerpá ze slovních obratů nekonečných reklam a televizních pořadů? Řeč chudne, skomírá, ztrácí svou barvitou rozmanitost. Používají se stejná slova, stejné výrazy, stejná klišé. Živá lidská řeč se stává standardizovanou šablonou. To, že se na vývěsních tabulích trpí nedodržování pravopisu, mě vždy pobuřovalo. Jak to, že se místo night píše jednoduše nite a místo for – pro – se použije 4 (například 4 sale), jestliže každý ví, že čtyřka se píše four? Říkali mi, že se to dělá, aby ten nápis na sebe upozornil. Dejme tomu. Ale jednou jsem uslyšela v místních rozhlasových zprávách, že úroda pekanových ořechů bude letos dobrá, protože počasí spolupracovalo. Nevěřila jsem svým uším, ale bylo to tak řečeno. The weater was cooperative. Počasí může být příznivé, to ano, to je již ustálené znění v mnoha jazycích. Ale spolupráce? Ta přece předpokládá vzájemnou aktivní dohodu. Jak je možné přivést počasí ke spolupráci? Krvavými oběťmi?
Nevadí, řekla jsem si, je to Nové Mexiko. Ovládají sice angličtinu perfektně, nemají však pro ni ten správný cit. Zanedlouho jsem zase uslyšela v rozhlase, a to ve zprávě z Floridy, z Cape Canaveralu, kde jsou odpalovací rampy vesmírných raket, že raketa se neodpálí, NEBUDE-LI POČASÍ spolupracovat.
„To je tedy konec,“ napadla mě slova otce Povondry, která pronesl v Čapkově Válce s mloky, když uviděl ve Vltavě prvního mloka.
Ale co je mi po nich? Říkala jsem si tenkrát. Co je mi po jejich , po tom, že nemají úctu k vlastní řeči a tudíž k vlastní zemi a k sobě samotným?
Od té doby se stalo něco neočekávaného: mohli jsme se vrátit domů. Avšak zpoza oceánu přišlo za námi i mnoho nejhoršího. Mezi jiným také neúcta k mateřštině, potupa vlastního jazyka. Globálně, konsenzuálně, implicitně, explicitně, iniciovat, zkontaktovat a expandovat…
„I tebe musím pochválit, jazyku český…“ Jak je tomu již dávno, co Karel Čapek pronesl svou nesmrtelnou Chválu české řeči. Černá mločí hlava se vynořuje z vltavských vod.


(kráceno/ z knihy Nonny Auské: Český lékař v Americe)