Re: Asi mi něco ušlo,

Evi,

nechci dělat moudrou přemoudřelou a říkat, uvidíš až to sama zkusíš, ale ono je to opravdu o prožitku. Když se měla narodit Anička, tak jsem nad tím takto neuvažovala, ale po jednom porodu, jednom pobytu v porodnici už to vidím taky jinak.
Po tom co se dítě narodí, je slušným zvykem nechat rodiče ty dvě hodiny kochat se miminkem, pokud u toho byl i tatínek celou dobu, tak si vychutnat tu úžasnou úlevu, že už je po všem, v tu chvíli nic nebolí (zdánlivě :-) a víš že už bude jen líp. Ani toto nám ve Strakonicích neumožnili, pořád tam ty ženský bouchaly, přenášely, odnášely, dělaly kravál. Pak pošlou tátu domů, tebe odvezou na pokoj, buď ti dají dítě nebo když je noc, jako v mém případě, tak počkají do rána (u mě musely až do odpoledne, nešlo to dřív). A ty mu už můžeš jen psát smsky, jak to bylo nádherné, jak ho miluješ, jak moc ti pomohl, jak miminko otevřelo očka, ze spaní se usmívá a drží se tě za prst a krásně papá (na co jsem měla štěstí já), případně nepapá a pláče, si unavená, sestry jsou na tebe ošklivé, že si připadáš úplně nemožná a chceš ho mít u sebe (což se mi naštěstí vyhnulo). V každém případě jsi tam sama a tvůj partner přichází o ty nejnádhernější chvilky, které se nebudou opakovat.
Dnes mám už doma Aničku a fakt mi delší odloučení nedělá dobře. Jednou jsme byli s manželem na mejdanu v Praze, Aničku hlídala Jana s Tomáškem a my jsme pro ní přijeli už o dvě hodiny dřív, protože se nám strašně stýskalo (a jí vůbec ne! :-).
Opravdu se to dá pochopit až když to člověk prožije. Když jsem neměla děti, tak mi všechny novopečené matky připadaly skoro praštěné, pořád mluvily o kvalitě dudlíků, o barvě kakání a tak. Ale ono je opravdu moc důležité. Silikonový dudlík je úplně jiný než kaučukový a barva takového hovínka, může být teda sakra problém :-).
Přeju ti aby si si tyto starosti, až se rozhodneš, opravdu vychutnala, moc často to obvykle v životě nebývá :-)

Henri