Proč v ČR nemáme na vybranou?

Článek mi v mnoha věcech mluví z duše. Rodila jsem v únoru u Apolináře a na konci března jsem napsala příspěvek do debaty o této porodnici. Domnívala jsem se, že ani po zkušenosti s porodem nedokážu "rozsoudit" mezi příznivci přirozených porodů a (většinou) lékaři.
Dnes se na to dívám trochu jinak.
Je pravda, že každý porod je jedinečný a "ideální" porod by člověk mohl poznat až poté, co by vyzkoušel různé varianty téhož (např. v klasické nemocnici, doma, v CAPu...) Ale přece jen je mi líto, že v této republice ženy nemají na vybranou a zejména prvorodičky si nedokáží obhájit svoje "předporodní" představy o porodu. Já jsem přijela do porodnice po 7 hodinách naprosto snesitelných bolestí na 7 cm otevřená a poté se kontrakce zastavily. Bála jsem se - ne tak bolesti, jako právě té porodnice. Říká se, že dcery hodně ovlivňují porody matek. Moje matka mi nevyprávěla horory o vlastním porodu, nýbrž o tehdejším přístupu personálu (tři porody v 70. letech - jedno dítě s těžkou vadou zemřelo a u tohoto porodu byl přístup personálu skoro na žalobu, jeden - mnohem lepší porod v letech osmdesátých). A já se bála téhož. Protože jsem si jednu noc vyzkoušela Apolináře "nanečisto" (kvůli krvácení), hnala jsem se na 1. porodní sál s nadějí, že budu rodit právě tady a právě u dr. Krejčího, který mi vyloženě padl "do oka". Hned za mnou stála další žena a sestřička říká: "Jednu z vás už musím poslat na dvojku..." Radovala jsem se - přišla jsem dřív, půjdu na jedničku! Jenže paní za mnou říká: "Já už jsem s panem doktorem dohodnutá." A tak jsem putovala na sál číslo dvě, který mi vůbec nebyl sympatický. Proč tuhle historku vyprávím? Připadá mi typická, protože podobných se ženě - prvorodičce příhodí spousta a mají jedno společné - NEJISTOTU, zatímco prvorodička NUTNĚ potřebuje jistotu. Potřebuje mít svoje lidi, svoje prostředí a nemusí to být jen doma. Nejdůležitější je pro nás ta důvěrná známost. (A myslím, že to platí i u žen velmi odvážných a velmi připravených na porod.) Další historku jsem jen slyšela: žena, která rodila jen tři hodiny s poměrně snesitelnými bolestmi, měla jen jednu zásadní negativní zkušenost: když byla "na přípravě", slyšela na porodním sále hodně křičet nějakou ženu a to ji hrozně vyděsilo.
Nemůžu si stěžovat na přístup personálu u Apolináře, všichni byli příjemní a stručně mě seznamovali s jednotlivými kroky. Připadá mi, že problém je prostě zásadní - nemůžeme si vybrat svoji porodní asistentku, která by s námi byla od začátku až do konce těhotenství a svoje "místečko" na vlastní porod. (Nevolila bych asi ani CAP, protože v případě, že v tom hezkém pokojíku už jedna žena rodí, druhá putuje na naprosto klasický sál na Bulovce, která nemá nejlepší pověst.)
A bohužel nemáme ani moc velká práva do porodu mluvit. "Nenosí se to." Ve stresu člověka často ani nenapadne nějak se ozvat. Po svojí zkušenosti bych už dnes v situaci, kdy lékařka hned nasadila oxytocin k zesílení kontrakcí, přece jen namítala, jestli nemůžu do vany nebo do sprchy. Teplou vodu jsem vždy používala ke zmírnění dost silných menstruačních bolestí a rovněž jsem se sprchovala během doby, kterou jsem strávila doma. A jsem alespoň za těch 7 hodin vděčná. Doma mi připadalo, že se děje něco úplně přirozeného, ačkoliv to bolí.
Byla bych moc ráda, kdyby se do diskuse na těchto stránkách zapojil i nějaký porodníka a ráda si přečtu jakýkoliv jiný názor k tomu, co jsem napsala.