Re: Hovoris mi z duse

Cairo, popsala jsi přesně ta negativa, která mi vycházejí, když mě občas chytne zoufalý pocit odjet z města. Pro mě je určitým kompromisem sídliště - byť si teď jistě spousta z vás klepe na čelo. Ale jak se říká, zvyk je železná košile, já jsem tady vyrostla, dodneška si pamatuju bruslení na rybníce, sáňkování na kopci, chytání žab, sbírání podbělu... a tak bych mohla pokračovat. Pořád stejně mě překvapuje, že v centru nevidím žádný sníh, přijedu k nám - a je tu nádherně bílo a jdu se synem bobovat... Naše sídliště je jedno z těch obřích (nechci jmenovat), ale je už 30 let staré. Šedivé domy se opravují, pět minut mám do lesa, patnáct do dalšího lesa a k přehradě. Vyhovuje mi, zároveň být v centru metrem za 20 minut... Moje kamarádka, která také vyrostla na sídlišti, se před 1,5 rokem odstěhovala na vesnici blízko u Prahy. Líbí se mi dům (zahrádka, soukromí...), ale vadilo by mi, jak je všude daleko, kolikrát musí dojíždět do Prahy, že nemá volbu školy, školky (ačkoliv menší venkovská školka má zas svoje výhody...) Záleží prostě na volbě každého z nás. Osobně mi vyhovuje, že si můžu vybrat z více škol (pro syna plánuji alternativu), ohromného množství kroužků v max. dojezdové vzdálenosti 3 stanice autobusem, že si můžu bez problémů dojet do Country Life pro bio potraviny a zároveň mám 10 minut do kina, 30 minut do bazénu na plavání... a o víkendu mám šanci vybrat z velkého množství akcí (biojarmark nebo divadýlko) nebo jít jen tak do lesa... Ale jak říkám, vždy záleží na úhlu pohledu, na tom, kde jsme vyrostli a co preferujeme. Já jsem například velmi mizerná pěstitelka (schopná usušit i odolnou domácí květinu - jaké mám pak výčitky), takže zahrádka by pro mě byla spíš utrpením.