Když jsem se vdávala,

neuměla jsem nic - vařit, uklízet, prát, žehlit - prostě nic. Ne že by moje mamka neměla snahu mě něco naučit, ale já jsem odmítala, protože jsem z domu viděla, že není o co stát a že až budu mít svou domácnost, tak to budu muset dělat. Tak proč spěchat. Vzpomínám si, že jednou jsem byla u přítele doma a jeho rodiče odjížděli na víkend. Jeho maminka mi dávala podrobné rady co a kdy vařit, co kde uklidit apod. Já tenkrát výhodu jejich nepřítomnosti viděla jinde než v tom, abych se předvedla jako hospodyňka. Jenže můj přítel si mě chtěl pravděpodobně otipnout. Takže hned druhý den mě požádal, zda bych udělala vepřová jatýrka - no to bohužel, vařit jsem neuměla nic a na něco krvavého bych tenkrát nesáhla, to bych se stala spíš vegetariánem. Takže jsem mu řekla svůj postoj a poradila mu, ať nechá jatýrka pro maminku, že mu je jistě s radostí připraví. To ho dost rozčílilo a už nařídil, ať se toho chopím. To už s příjemným víkendem nemělo nic společného, takže jsem mu řekla, že odcházím, neboť nejsem jeho služka a kuchařka. On se slovy - neblázni a chytej - po mně hodil ty jatýrka a já místo abych uhnula, což mi nepřipadalo bezpečné, tak jsem je odpinkla jako při volejbalu, ovšem směrem k oknu. Prvotřídní jatýrka odplachtila z třetího patra na chodník. Můj, v ten okamžik, už bývalý přítel vylítl z bytu a prchal sebrat z chodníku ta jatýrka a já si nemohla ujít ten pohled z okna a učůrávala smíchy. Ve dveřích jsme se beze slovy vyměnili - on s jatýrkama z chodníku šel domů a já z jejich bytu na tah. Je uražen dodnes.
Takže když jsem se vdávala, rovnou jsem řekla, že vařit neumím a těžko ze mne bude skvělá kuchařka. Manžel se vařit naučil na vojně. Měli jsme mezi sebou velké problémy, ale kvůli vaření a úklidu nikdy. Taky se snažil na ten tzv. úklid vytradit z domu - jenže v ten okamžik neuklízím ani já. Buď oba nebo nikdo. A jde to.
Ale je pravda, že když byl po úraze doma více než půl roku, rychle si zvykl, že neuklízí /nemohl chodit/ a i potom jsem ho dlouho neviděla jinak, než v poloze ležmo. To jsem teda zuřila a natáhla jsem se do druhé sedačky. Taky mi bylo líto dětí, když chodily od jednoho k druhému, že mají hlad, jenže já to musela vydržet a nevstát. Vstal on a už je to zase dobré a když pracuje jeden, tak i druhý.
Ach jo, holky. I když uklízíme oba, stejně to druhý den není vidět. Jako zrovna dneska. Učím všechny vč. dětí, že cokoli si vezmou, musejí vrátit zpět na místo a ne to jen tak položit. Je to boj s větrnými mlýny. Naučí se to?