Re: Srovnávaní kulhají

Právě, milé holky. Můj podtitulek byl reakcí na jeden ohlas na článek o Katrině: Jak to, že nezažili? Zažili! A já jsme chtěla říct, že přece jen nezažili. Podle téhož principu, který hájíte: kdo neprošel, neví. Je to takové to:" moje utrpení je to největší". Jakýkoliv takový zážitek je hrozný a jak jej máme nebo nemáme prožívat, nám nikdo nemůže diktovat a také není vyvyšovat své utrpení nad jiná. A to já nedělám, protože přece jen i u nejsubjektivnějšíh prožitků existuje něco, co se blíží objetivní pravdě. A i pro pomoc těm, kteří něčím takovým prošli pořebujeme vědět, co je "horší" v nejvíc možném objektivním pohledu. Abychom pomohli včas a smysluplně. Aby nešlo k podobné katastrofě jako v New Orleans. A jak tak exitují výzkumy na všechno, jsou i výzkumy, které katastrofy považují lidé za nejhorší, kterých se nejvíc bojí. A které stojí nejvíc životů bez ohledu na vyvinutost země.(NATINAL GEOGRAPHIC).
Voda v nich kupodivu vždycky trhne oheň. Je považována za nebezpečnější. Ale hurikán a tsunami jednoznačně překonávají i tyhle "rekordy". Není to jen voda, ale její neuvěřitelná síla. V Mississippi v některých oblastech nezůstalo nic víc než základy domů. Stejně tak teď v Luisianě, domy byly doslova přeneseny kilometry a často rozmetány na třísky.... To je ta přidaná ničivá síla větru. A nevypočitatelnost pohybu hurikánu. Při Ritě museli těsně před dopadem na pevninu najednou evakuovat úplně jiné oblasti než původně předpokladali. Na štěstí míň zalidněné, takže to stihli.
Nemluví to o mojí "pokoře",že provokovala stejnou náloží, když mi takový druh srovnávání vadí. Ale koleduju si ráda. A mohla jsem teď alespoň vysvětlit, proč mi to přišlo srovnávání povodně s hurikánem trošku nadnesené. Věra S.