Re: Tolik deti

Kéž by bylo více takových rodin, jako jsou Frantíkovi, kteří jsou ochotní nezištně přijmout do rodiny cizí děti, třeba i postižené. Kéž by bylo více takových, kteří o tom dokážou dát vědět a podělit se o své úspěchy i problémy. A kéž by bylo méně takových, kteří jejich obětavost snižují způsobem, jakým to činí pisatelka Hana. Z příspěvku je zřejmá jednoznačná zaujatost. Nechápu, proč někomu vadí, že je někdo jiný schopen se postarat o opuštěné děti a dát jim ty nejcennější věci, které by v dětském domově mohly sotva prožít – lásku, přijetí, bezpečí a pocit rodinné sounáležitosti. Snad jen, když sami nejsme něčeho schopni, dráždí nás ti, kteří to dokážou a hledáme na nich chyby. Obviňovat někoho z toho, že poskytuje péči potřebným pro vlastní spásu mi připadá nelogické. Všichni přece víme, že spasení si člověk nemůže zasloužit nějakými dobrými skutky, ale že je to Boží dar skrze Ježíše Krista (viz Bible, Efezským 2:9). Vzhledem k tomu, že pisatelka je natolik obeznámena s podrobnostmi, evidentně se jedná o někoho přímo spojeného s daným případem. Je to snad sociální pracovnice obhajující práva rodiny? Pak by bylo zřejmé, odkud pochází její zaujatost. Jsem přesvědčena, že pokud už se dítě jednou octne v dětském domově, něco to svědčí o jeho rodinném zázemí. Jestliže matka své děti miluje a chce se o ně starat, proč o ně neprojevila zájem už před žádostí Frantíkových o pěstounskou péči? Určitě by se přece našel způsob, jak jí v tom pomoci. Také mi není jasné, jak by mohli Frantíkovi oběma děvčatům pomoci, kdyby je neměli ve své péči.
Když si přečtu příspěvek Jany Frantíkové (mimochodem evidentně přetištěný z časopisu Náhradní rodinná péče, nikoli tedy psaný speciálně pro internet) a reakci paní Hany, moje srdce se jednoznačně přiklání k „mamince na plný úvazek“. Doufám, že to tak cítí i všichni ti, kteří si oba příspěvky také přečetli.