Re: Snažit se musí oba

Před časem jsem byla na semináři, kde se mě snažili přesvědčit v podobném stylu, že v manželství mají být lidi vstřícní, manželka se nemá urážet, nemá vytlačovat muže z jeho oblastí tím, že udělá jeho práci, (strategií a taktikou povzbuzování - tedy vlastně účelové manipulace - mu má dát najevo jak je "důležitý" a on to rád udělá, nemá se cítit ukřivděně když jí muž na její žádost o pomoc nevyhoví atd. atd...

S hrůzou jsem si uvědomila, že tohle jsou vlastně všechny ty metody, které jsem na začátku manželství po roky používala v dobré víře že to pomůže kvalitě manželství. Vlastně jsem to podle nich dělala dřív tak dobře, že líp to nešlo, tak proč to šlo pořád k horšímu? Celý můj život byla chodící příručka, o každé radě, kterou mi na semináři řekli jsem věděla, že tohle jsem přece původně tak dlouho dělala s tím, že jednou to přece musí už zafungovat. A teprve po totálním neúspěchu a několikaleté děsivé krizi od jsem nich coby totálně nefungujících postupně upouštěla. A to, že jsem se nechovala normálně od samého začátku, tedy hystericky, když jsem to tak cítila, urážlivě, když jsem cítila že mě muž urazil atd. (vždyť kdo mě má předepisovat co mě má či nemá urazit) lituju ještě dodnes. Manželství bych nejspíš taky nezachránila, ale agonie by trvala kratší dobu...

A když jsem pak poznala dalšího partnera, tak jsem nemusela nic kombinovat, vymýšlet, když mě naštval tak jsem mu to prostě řekla, nebylo nutné vymýšlet jak trávit společné chvíle, vyplynulo to samo od sebe. Cítíme se spolu šťastní, taky jsou občas problémy nebo i hádka, ale celý ten základní pocit je jiný, a o tom to je. Proto jsou ty vybrané páry spolu šťastné, protože jsou spolu šťastné. Ten druhý jim vyhovuje, dobře se vybrali. Musí chtít oba, a musí být oba v něčem stejní. Když ne, tak si můžou dát nohu třeba za krk a vymýšlet kde co, a na konci všech těch kompromisů budou oba nespokojení a zklamaní.

Je to podle mě otázka výběru partnera, jak k sobě pasujou. Stejné životní hodnoty a očekávání. Když partner očekává, že se každou chvíli třeba pro hloupost urazím (například) a moje urážení bere jako normální reakci(a já taky), je to v pohodě. Když se ve skutečnosti urazím (tedy cítím se tak)a podle nějakých rad se budu tvářit že nejsem uražená, stejně se to pozná a je těžké si pak nestřádat křivdy.

Lidi by se ani v partnerství neměli snažit se měnit, ale spíš si vybrat takového partnera, krterému moje slabosti zas tak moc nevadí. Pak můžou radit druhým, jak to manželství rozvíjet. Půjde jim to skoro samo. No, skoro. Ale půjde. V opačným případě nepomůže nic. To je má zkušenost.