test tolerance

Taky patříme mezi ty, kteří tráví dovolené v českých kempech. Po zkušenostech už ale vyrážíme na dovču v červnu. Tvrdím, že to je bezpečnější. Šetříme nervy naše i nervy našich případných sousedů. Naši dva kluci (5 a 3) jsou od mala velmi silná a velmi hlučná dvojka - prostě pravé vesnické děti. Nicméně přes den se v kempu příliš nezdržujeme a večer je po 20 h expedujeme do postele. Pak ale nastává to co ničí nervy naše. Manžel vezme kytaru a začne vybrnkávat mé oblíbené a do toho někde z druhé strany kempu duní techno, případně někde na druhé straně rybníka začíná diskotéka, která končí ve 3 ráno. Upozorňuji ještě, že většinou vyhledáváme odlehlý kout kempu co nejdále od recepce, restaurace, pláže, WC a pod. Přesto se nám nedaří se negativním zážitkům vyhnout. Mezi ty nejhorší patří, když nám zhruba sedmnáctiletá omladina ukradla a spálila dříví, které den před tím naši kluci pracně tahali z lesa. Holt se je snažíme naučit, že bez práce nejsou koláč - tedy ani buřty na ohni. Jak jim pak ráno vysvětlit, že oni sice pracovali, ale buřty opékal někdo jiný. Nebo si snad máme nosit každý den dříví jen na jeden oheň. Snažím se řídit heslem, že nebudu druhému dělat to co nechci aby dělal někdo jiný mě.
Občas už mám pocit, že jsem stará nechápavá čarodějnice, ale pak si vybavím jak jsme dřív jezdili my. Nespali jsme moc po kempech většinou jen tak někde pod skálou nebo v lese. Ale zakládali jsme si na tom, že to druhý den nikdo nepozná. Byli jsme tak vychováni. Říkali jsme si vandráci a ty uřvanci v kempech pro nás byli čundráci. Večer jsme seděli a hráli na kytary a povídali - romantika. Vědí vůbec ty kempoví posluchači kazeťáků o co se připravují? Jenom doufám, že svým dětem dáváme lepší obraz o trávení dovolené než zřejmě meli oni.