návrat po mateřské

Jsem taktéž v situaci, kdy se mi krátí MD a měla bych se vrátit do práce. Rovněž nevidím svou situaci růžově. Jednak se do té práce, co jsem byla před MD vrátit nechci a druhak mé místo je již obsazeno, takže bych tam ani neměla co dělat. Moje děti jsou ve věku 19,17 a 2 roky. Když byly malé ty dvě starší děti a já nastupovala do zaměstnání, musela jsem slíbit, že nebudu s dětmi doma, když budou nemocné. Naštěstí můj otec byl již v důchodu a tak jsem to řešila tak, že když byly nemocné, šla jsem s nimi pouze k lékařce a pak už k nám chodil hlídat můj otec. Pouze jednou jsem si dovolila být s dětmi týden doma, protože byly nemocné obě dvě a nechtěla jsem nechat na hlídání tátovi dvě děti. Odměnou za to bylo to, že jsem jako jediná ve firmě nedostala odměny. Všichni dostali, jenom já ne a když jsem se ptala vedoucího proč, řekl mi, že proto, že jsem byla s dětmi týden doma. Ty odměny byly za celý rok a přitom syn byl nemocný snad každý měsíc vždycky dva týdny, protože trpěl na průdušky. Neumím si představit, že bych každý měsíc dva týdny chyběla v práci. To by prostě nebylo možné. Celá naše slavná vláda se diví, že se nerodí děti. Já se ani nedivím. KDyby v té vládě seděly ženské, které vědí jak to v životě chodí, tak by ty zákony vypadaly asi jinak. Doufám, že tento článek čte i pan Škromach a že už konečně schválí nějaký paragraf, aby se v případě nemoci dítěte mohli rodiče střídat. Aby nemuseli lékaři obcházet tento paragraf, tj. ukončit jednu nemoc s paragrafem pro maminku a následující den napsat jinou nemoc - paragraf pro tatínka. Byla by to velká úleva, protože dlouhá nepřítomnost v práci (i týden je dost!) je nežádoucí a v mnoha případech i nemožná. Určitě by tak nebilo do očí, kdyby při 14denní nemoci dítěte si rodiče mohli péči rozdělit podle svých potřeb, např. pondělí až středa tatínek, čt-pá maminka a druhý týden obráceně. Ty dva tři dny v týdnu se to dá vydržet. Nevím, proč takovou jednoduchou věc už dávno neschválili. Jsou to klacky pod nohy.
Právě že jsem si to prožila, vím že se bojím oprávněně. Již teď má moje malá dcera rýmu snad každý měsíc a to úplně stačí, aby nemohla chodit do školky. Trvá to vždycky deset dní. Co teprve až začne chodit do kolektivu? A vzít si domů k dítěti cizího člověka ... nevím. Mám z toho všeho takovou obavu, že jsem se rozhodla opatřit si ŽL a zkusit to sama, bez zaměstnavatele. Uvidím, buď to půjde nebo ne.
Plně proto chápu obavy pisatelky původního článku a měl by to být jasný signál pro naši vládu. Problém je v tom, že naši vládu jen pramálo zajímá, co obyčejné lidi opravdu trápí, oni žijí v jiném světě, v jiných dimenzích. Jejich manželky se můžou svobodně rozhodnout, zda jít do práce či nikoli. Pokud se chtějí realizovat, mají dost peněz na to, aby si platili svou rodinnou chůvu, pokud se rozhodnou být s dětmi doma, mají dost peněz na to, aby si to mohly dovolit, neb manžel disponuje poslaneckým platem a hravě je uživí. Kdepak, dokud bude plození a rození dětí provázet obava z budoucnosti, dětí bude míň a míň. Na co pánové zvyšujete porodné? To může snad ovlivnit pouze myšlení našich romských spoluobčanek, neb ty možná žijí ze dne na den přítomností a příliš se neobávají o budoucnost, neb si jsou vědomy, že se svými deseti dětmi mají finančně vystaráno v podobě sociálních dávek. My ostatní, které posíláme své děti do škol, dbáme na jejich výživu, ošacení a hygienu, jsme odměňovány výše popsaným přístupem jak neschopné vlády, tak zaměstnavatelů.