Také jsme četli

Četla jsem klukům asi od půl roku. Nejprve Ladova leporela, pak Žáčkova leporela, pak desítka dalších knížek až nakonec Robinsona. Také samozřejmě biblické příběhy. Uměli stovky básniček- opravdu nepřeháním. Ruské pohádky jsem cenzurovala, protože nejstarší syn jim začal říkat horory na dobrou noc. Některé příběhy, hlavně o přírodě, jsem jim namluvila sama na kazety a ty si moc rádi pouštěli, když jsem byla já nemocná a nemohla jsem mluvit. Já i manžel jsme sami vášnivými čtenáři. Ale dopadlo to podobně, jak píše pan profesor. Nejstarší dva kluci nečtou vůbec, ten největší je dyslektik a ke čtení má odpor a ten nejmladší čte jen někdy. V létě jsme lehávali na zahradě ve stanu a četli jsmr spolu. Marťanskou kroniku a Čechovovy povídky. Mrzí mě, že nečtou, ale nutit je nechci. Třeba k tomu časem dospějí sami. A básničku si dnes nepamatují žádnou. Ale já si je pamatuji a hlavně tu pohodu, když jsme se je učívali. Jestli budu mít další děti, slibuji, že zase budeme číst.