Bomba v hlavě ...

Aniž bych si dovolil jakkoli zpochybnit uvedené desatero váženého pana profesora, musím z vlastní zkušenosti konstatovat, že jsou situace, ve kterých s ním prostě nevystačíme. Asi nejsme tak úplně typická pěstounská rodina, vzali jsme si totiž do PP chlapce, kterému v té době již bylo bezmála 12 a půl, navíc k dvěma vlastním dětem, kterým bylo v té době 10 a 13 let. Těm z Vás, kteří máte z PP své vlastní zkušenosti, je jistě již v této chvíli jasné, do čeho jsme se to se ženou pustili. Nutno dodat, že už samy okolnosti vzniku naší PP byly poměrně vyjímečné, ale to je jiný příběh. Chtěl jsem jen udělat malý "úvod do děje". Dnes je našemu Kubovi již téměř 16 let, vrcholově sportuje a zahájil studium na SŠ. Potud je tedy vše v nejlepším pořádku (určitě si teď říkáte - a co by ještě chtěli ?). Problém je v něčem jiném - mám tím na mysli právě onu dobře míněnou radu pana profesora, aby se s těmito dětmi včas a otevřeně mluvilo o jejich původní rodině, o tom co se odehrálo, znát jejich názor a vyjádřit (přiměřeně) názor svůj. Bezpochyby je to postup správný, leč, dle mého soudu, aplikovatelný jen do určité věkové hranice dítěte. V našem případě je dnes již zcela evidentní, že jsme (z tohoto pohledu) přišli "pozdě" a naše šance na oboustranné vyhodnocení a uzavření problematiky jeho biologické rodiny je téměř nulová. Jakkoli je Kuba otevřený, kamarádský a družný, při sebemenším pokusu o otevření tématu "maminka, tatínek, bývalá rodina" se okamžitě uzavírá a nikomu neumožní byť jen nahlédnout do svého nitra. Jedinou nám známou osobou, která toto privilegium má, je jeho sestra, dnes již plnoletá, která ovšem s námi nežije a stejně by asi nebylo možné ji nějak terapeuticky využívat. Musím říct, že nás to poměrně dost trápí a máme obavy z toho, že má v té své hlavě nějakou černou skříňku, kterou se sám bojí otevřít, ale nikomu dalšímu to také nechce dovolit. Snadno se tak může stát, že se jednou otevře zcela nečekaně a výsledek pak může být do slova tragický. Co ale s tím ? Aniž bych se nějak přeceňoval mám za to, že jsem se dokázal dostat Kubovi tak blízko, kde ještě nikdo (mimo původní rodinu) jiný nebyl, ale ta poslední brána mi zůstává stále uzamčená a je mi z toho smutno. Veškeré rady odborníků končí na doporučení "zkoušejte to, vydržte", co taky jiného, ale osobně optimista v této věci nejsem. Velmi to komplikuje jeho negativní náhled na jakoukoliv terapeutickou činnost (pohovory atd.) a nechuť, nebo možná strach, se svou minulostí jakkoliv zabývat. Kuba prostě za tím vším zatáhl v hlavě oponku a sám sobě se pokouší namluvit, že před tím, než přišel k nám, nebylo nic, lépe řečeno nic, co by stálo za to si pamatovat. Bojíme se, že to z biologického hlediska není možné - něco řízeně zapomenout - a že má náš Kuba v hlavě "časovanou bombu". Nezbývá nám asi nic jiného, než doufat, že mu budeme nablízku, až to jednou BOUCHNE. Abych ještě uvedl vše na správnou míru - nikdy jsme nelitovali našeho kroku a udělali bychom to znovu i s tím poznáním, že jsou věci, na které je člověk prostě krátký a které se řídí něčím, co nemáme možnost přímo ovlivnit. Tak tedy hodně štěstí všem, kteří v tom "lítáte" jako my a pokud zatím o Pěstounství jen uvažujete, tak neváhejte a jděte do toho. Dětí, které zrovna na Vás čekají, jsou stále plné Dětské domovy.