Re: znám to z obou pohledů

Lucko, ten pláč je právě důvod, proč jsme se cvičení Vojtou vyhnuli. Syn měl (a má dosud) - poruchu imunity, dál poruchu příjmu potravy, byl několikrát hospitalizovaný, prodělal četná vyšetření a všechno tak na hranici normy. Jedním z projevů bylo zvracení, zejména kvůli refluxu a torzi žaludku, to má v mírné podobě dodnes. Naposledy včera se v autě poblinkal naprosto zoufale, a to byl 3 hodiny po jídle, no nic, už jsem zvyklá. Takže jako dítě blinkací a nejedící, od 4 měsíců nesaje - do 10 měsíců byl ochotný sát jen v hlubokém spánku a podle toho vypadal náš režim - šílený, teď je to přecejen lepší, nesaje stále ale to už u lžičky nepotřebuje a u hrníčku skoro taky ne. Jeho by ho de fakto Vojtovka mohla ohrozit, resp. navodit potřebu dalších hospitalizací a proto nebyla. V lehu mu stačí párkrát kníknout a jídlo je všude. A jeho rychlý vývoj byl zřejmě důsledkem těch potíží, vzpřímená pozice pro něj byla od mala úlevová a zřejmě jediná přijatelná :-) takže na tom prostě makal sám a dařilo se.
Nicméně i já mám srovnání - myslím že starší syn na tom byl co se týče hypertonusu mnohem ale mnohem hůř (to ale vím až teď, že), nikdo nás nikam neposlal, ale aspoň nám doporučili tu deku na zem (což jsem jako prvomatka netušila že je tak nutné). No a vývoj udělal velký skok, syn který se v 6,5 měsících sotva přetočil na bříško pak chodil sám před dosažením jednoho roku. A je úplně normální a šikovný, za rok jde do školy a myslím že bude OK, k mé úlevě už zvládne i počítání (tak do 20), logické úkolyy řeší na první kouknutí a jde mu třeba i zavazování tkaniček a tak. Takže já mám jakés takés srovnání mezi dětmi - jedno sledované a rehabilitačně vedené, druhé jen stimulované v prostoru - a přijde mi to stejné :-). Jo ten malej jak se hýbal dřív, tak je trošku míń vzteklý, ale to je asi jediné a spíš povahová odlišnost. Takže z mého pohledu - hlídat ano, cvičit když je to rozumné a neohrozí to další zdravotní stav. Osobně vidím velkou chybu v tom, že u staršího syna jsem nevěděla jaké jsou ty pohybové vzory, jak se má hýbat a nedokázala jsem mu pomoct. Tak např. přesně si pamatuju, že kolem těch 6 měsíců se pokoušel si přes ten loket sedat - a co dělala já, no pokládala jsem ho, že. Ani mi nenapadlo mu to ukázat, podpořit ho. A to jeho neotáčení se bylo důsledkem toho, že jsem ho měla pořád v postýlce nebo v malé ohrádce a on neměl prostor jak se to učit, párkrát to zkusil na bok a když to víc nešlo tak to vzdal. A pak se to sedání učil až někdy v 9 měsících. No jo, ale člověk se učí až časem, no - až jak získává zkušenosti.