Re: Není co říct.

Zdeninko, taky děkuju, člověk se učí oddělovat zrno od plev a malichernosti od podstatného. Taky si myslím, že štěstí si tvoříme, i když někdy ty startovní podmínky jsou šílené (Honza Ti to hezky napsal;)
Blahopřeju ke všemu, co jsi zvládla, kéž bychom všichni dokázali takto obstát ve všech zkouškách života...!
Jedinká drobnost - pro změnu jsem z rodiny, kde jsou "rodové" duševní poruchy typu sklony k depresím až psychózám - mám taky za sebou pár těžších období, do nichž jsem "spadla" zčásti díky okolnostem a zčásti vlastní vinou.. takže se přidávám i k EVě+2 (víc komentářů jsem už nečetla;)) - buď k sobě hodná a važ si sama sebe, nepřetěžuj se příliš - může být že ve chvíli velkých vyčerpání vybublají z hlubin podvědomí staré smutky a křivdy...
Ale vůbec nic z toho se stát nemusí... těš se a hřej z lásky svých dětí, manžela, přeju vám všechno dobré;)
Máš můj obdiv ;o)