K dopisu MuDr. Šípa

Rodila jsem ve stodské nemocnici v roce 1983. V té době nebylo o současných vymoženostech ani vidu ani slechu, takže současným rodičkám velmi závidím. Jak možnost přítomnosti někoho blízkého u porodu, tak možnost neomezených návštěv a vůbec to, že se dnes o rodičku někdo zajímá i jako o člověka. Moje vzpomínky na cca 16 hodin trvající dobu v přípravně a na porodním sále jsou především vzpomínkami na neosobní přístup sester, nepříjemné jednání a poznámky. Dodnes vidím sestru, která mne míjela v době, kdy jsem sama ležela připoutaná v porodním křesle s kapačkou v ruce, už dost vysílená kontrakcemi a bolestí, která na mne při procházení kolem vykřikla: "Za chvíli z toho sletíte na zem, jestli se budete takhle kroutit" ... a taky si vzpomínám na ten balzám pro duši, když ke mě přišel lékař a klidným milým hlasem se mnou chvilku mluvil ... A také si vzpomínám, jak pár týdnů po porodu jsem potkala jednu ze sester v samoobsluze a ta mi tam s bodrým úsměvem připomněla, jak ze mě při tlačení pěkně lítaly ty bobky ... opravdu zážitek. Naštěstí vše probíhalo normálně a dítě bylo zdravé, což je to hlavní.
Chápu, že pro lékaře a sestry se jedná o denní rutinu a z toho pramení jejich chování. Ale profese porodníků je natolik specifická, že ovlivňují jeden z největších životních zážitků ženy a to zcela nezvratně.
Dopis našeho pana primáře MuDr. Šípa mne pobavil, zejména jeho vtipné a realistické glosování skutečnosti a moc přeju všem maminám, že se dočkaly takového přístupu. Jenom lituji, že já už to zažít nemohu. A slibuji, že jako doprovázející matka se porodu určitě nezúčastním :-).
ASe