Mety a majáky.

U nás doma se také jako u Sosana neslibovalo, co bude až. Možná se říkalo, že až budu velká..., ale to nic neznamenalo. To mělo stejnou platnost jako, že až budu velká, tak budu upovídaná jako stará Blažková:)
Já osobně jsem měla jen jednu důležitou "metu", až mi bude osmnáct.
Ale byla to meta - nemeta.
I já jsem se těšila, co se změní, až budu plnoletá, ale nezměnilo se nic. Sice jsem právě byla na výměnném pobytu v Jugoslávii, sama a bez rodičů, ale rodina, která o mne pečovala se sestávala ze dvou učitelek a jedné vysokoškolské studentky, takže o nějakých "bujarých oslavách" dospělosti jsem si mohla nechat jen zdát.
O to horší to bylo, když jsem později chtěla s otcem vést debaty na téma jsem plnoletá, mohu si tedy dělat co chci, tedy hlavně, vracet se domů v tolik, v kolik chci. Vyvedl mne z omylu. Řekl, že ještě dospělá nejsem a že o mé faktické dospělosti rozhodnou s mojí matkou sami. Někdy to vypadá, že se o mé dospělosti nerozhodli dodnes.
Přesto si myslím, že děti i dospěláci by měli mít dány nějaké cíle nebo překážky. Takové majáky, které nás provedou životem. Vždyť k zápisu do školy se vždy chodí v šesti. Ať už jsou majáky motivací, tréninkem vůle a schopností, odměnou nebo brzdou. Děti by měly vědět, že až zvládnou určité úkony a bude jim tolik a tolik, tak pojedou poprvé v životě vlakem za babičkou samy. Nebo děvčata zase potřebují brzdu na to, kdy zahájí make-upy, trvalení a barvení vlasů, chození domů po osmé..
A pak taky znám spoustu vrstevnic, které budou mít rodinu až po třicítce, po pětatřicítce..
No a já bych taky kliďánko strávila svou osmdesátku v Portugalsku. Tedy pokud to objektivní podmínky dovolí...