Jsem rada!

V zivote by me nenapadlo, ze miminko muze byt tak uplakane. Od navratu z porodnice nam miminko plakalo a plakalo, pamatuju se na petihodinove place a moji zoufalost. Nikdy me nenapadlo si jakkoli stezovat, ze mam doma uplakanka a to jsem byla k smrti vycerpana, nekdy jsem spala jen dve hodiny za noc. Velice brzy prisly usmevy, sledovani, pohyby a clovek na plac zapominal. Cim vetsi dcerka byla, tim to bylo lepsi. Ze dne na den se z ni stalo smejici se slunicko, ktere neustavalo obstastnovat sve okoli a znami jen vzdy rikali, ze to dite snad ani neplace... Nekomentovala jsem to, co jsem si zazila a byla jsem rada zato, ze mam takove slunicko. Velice rychle zacala dcerka lezt, chodit, behat a nyni v necelych dvou letech umi tucet basnicek a pisnicek typu Pec nam spadla, Tata nas sel na houby, zacala pocitat do desiti a rozlisuje nekolik barev. Nechci sve dite vychvalovat, jen chci rict maminkam, ktere si zoufaji s uplakanym miminkem, ze to musi prijat tak, jak to je a mit radost z kazdeho dne straveneho se svym miminkem. Nikdy bych nevzala zpet ani ty uplakane dny a noci, proste je miminko takove a neskatulkovala bych jej do zadnych skupin. Jsem rada, ze mam bystre, zive dite, ktere je plne citu a lasky, kterou mi umi projevit. Kazde dite je original a musime jej s laskou prijmout.