fajn, že se lecos změnilo

Vítku, tak jsem si při čtení článku o tvém prožívání porodu Jany vzpomněla na svůj první porod před 21 lety. Ponechána ve vykachlíkované místnosti sama, ranní vaječinovou snídani můj žaludek při stazích vyhodil do umyvadla (jsem se před odjezdem najedla, protože jsem se obávala, že budu mít hlad :-)))), zmatek a trochu vyděšená, cože se to se mnou děje, bolest, která nejde zastavit... jak bych v tu chvíli byla ráda, kdyby se mnou byl manžel, třeba mně jen držel za ruku a sem tam prohodil milé slovo...místo toho jsem v "hekárně"zůstala sama jen s pokyny zdravotní sestry, krystýr, toaleta, sprcha... V tu chvíli mi pomohlo vědomí, že i když jsem sama, sama nejsem. Že je vše v pořádku...že je se mnou Bůh. Jinak se obávám, že bych docela propadla panice.
Nevím, jestli bych snesla tolik pozornosti během porodu, jakou jste dávali s Pavlou Janě? To nevím. Ale určitě je fajn, že se lecos v oblasti porodnictví změnilo.
Tak si hezky užijte rodičovství a nebojte se, i když se budete snažit být těmi nejlepšími rodiči, nevyhnete se chybám, ale nejste na to sami. Ten, kdo dal Andrejkovi život, je tím, komu na něm nejvíce a nesobecky záleží. Nespoléhejte se jen na sebe, důvěřujte Bohu. Pa. :-)