Re: Svět v matčině lůně - díl první

Asi máš štěstí. Já POKAŽDÉ když stojím s kočárkem na zastávce, tak minimálně 3x přeparkovávám, protože si vedle mne stoupne kuřák s cigaretou. Pokaždé když jedu v domě výtahem, tak je tam nahulíno. Nejvíc mne štvou ti, co odhodí nedopalek, ani ho nezašlápnou a on pak kouří na zemi ještě jakou dobu. Mám propálenou korbičku, protože jsem se prodírala mezi lidma a oni se ani nenamáhali dát tu blbou cigaretu mimo dosah kočárku. V práci šéf řekl - přeci nebudeme mladé paní kouřit pod nos, když čeká miminko - a DAL RUKU S CIGARETOU POD ŽIDLI - tím to bylo vyřešeno- dým nešel přímo viditelně na mne. ALe že je tam nahulíno jak v kotelně - pohoda, kuřáci tam byli v přesile, přeci se kvůli mně nebudou omezovat. Najít v ČB restauraci, kde by se dalo jít s břichem nebo s dětma, protože se tam nekouří, je téměř nemožné. Vůbec nemluvím o tom, že bydlet v prvním patře paneláku, když si někdo zapálí pod balkonem, znamená mít vyhulený celý byt.
A když se člověk ozve, tak někoho OMEZUJE. Nikdy jsem nekouřila - je to normální a dané od přírody. Hlad a žízeň jsou životní potřeba, ale kouření je zlozvyk. Proč mám doplácet já a moje dítě (vpodstatě obrazně i doslova) na to, že se někdo rozhodl zhuntovat si zdraví a ještě na mne bude sprostý, pokud ho vyzvu, ať mne tím neobtěžuje? Proč to mám být pořád já, která se musí s kočárkem vyhybat dýmajícím - popílek z elektráren se taky neřeší tak, že se všichni ohrožení lidé vystěhují z dosahu elektrárny, ale prostě a jednoduše se zákonem nařídí, že jsou povinné filtry a že elektrárna nesmí produkovat zdraví škodlivé látky ve vyšších než povolených limitech. Tak proč se všichni tváří, že tolerovat kouření na veřejnosti je normální?