Re: Taky jsem měla "rozpárané břicho"

Přidám taky svoji zkušenost. Podrobnostmi porodu nebudu zatěžovat, zkrátím poze na tolik, že 10.3.o půlnoci mi praskla voda a vytoužená holčička vykoukla na svět 12.3.ve 23 hod. večer, takže jsem si docela užila. Nevěděla jsem, jaké to bude, co se m,nou porod udělá, ale nebála jsem se, naopak jsem se strašně těšila a chtěla jsem všechno vidět, nejvíc mě zajímala placenta, jak asi vypadá... :o). Zkrátka protože jsem si neuměla nic představit, jediná moje poznámka v porodnici byla, udělejte, co musíte, jste lékaři a sestřičky a víte víc než já. Čili jsem neřešila žádné holení, klystýr... je to potřeba? dobrá.... Nakonec šel miminku dolů kyslík a muselo být rychle venku. Nikdo se se mnou nebavil, jen sdělení že musí rychle ven, děsný fofr, uspali mě a dál nevím nic. Bylo to potřeba a nestihla jsem ani mít strach. Dnes si myslím, že se stalo více chyb během těch 2 dní a nemuselo to tak dopadnout, ale to už je zbytečné řešit.
Faktem ale je, že dodnes mě mrzí, že jsem to vlastně "prochrupala". Malou jsem neviděla, o žádném pocitu štěstí či euforii nad novým životem se nedalo mluvit. Ve 4 ráno mě probudili, nesli malou přiložit, já nevěděla kde jsem, co jsem, co se stalo, prostě nic. Jen ve světle malé nemocniční lampičky jsem zahlédla malou černou hlavičku a slyšela jsem vzdálený hlas sestřičky: "Máte holčičku, 54 cm a 4.10 kg!" a já jen odpověděla: Jak se do mě vešla? a okamžitě jsem usnula.Upřímně - nechápu to dodnes, já, výška 154 cm a 50 kg. Prý to byl jeden z důvodů - na mě moc velké dítě...
Fakt je, že jsem neměla první den malou u sebe, když přišla odpoledne rodina, viděli ji dřív, než já, protože mi ji nikdo neukázal, až když ji manžel přivezl od sestřiček ve vozítku, začala jsem brečet na téma: tak už mi ji taky ukažte a půjčte mi ji pochovat tak, ať na ní taky vidím.
Jizva bolí, dost a dlouho, problém je slézt z postele, vylézt zpět na tu nemocniční vysookou postel s dítětem v ruce je skoro nemožné, protože potřebujete obě ruce na to, abyste se nahoru dostala sama. Potom když takhle celý den lezete, nahoru dolů, dítě, kíojit, chodbou jet zvážit, a znovu a znovu, s rozpáraným břichem, záviděla jsem všem maminkám co rodily normálně, protože večer umíráte únavou a máte všeho plné zuby, zatímco ostatní maminky po normálním porodu vypadaly celkem čiperně.
Závěr je ten, že vím, že to tak muselo být, přežily jsme obě a jsme zdravé, ale dodnes si připadám ochuzená o spoustu pocitů a zážitků či emocí. Každá z nás má jiný práh bolesti a každá bude jinak vnímat ať už klasické porodní bolesti, nebo bolest po císaři. Dnes jsem v 15 týdnu těhotenství a moc si přeju porodit normálně, abych to všechno taky zažila.... Ale pokud to jinak nepůjde a bude se muset říznout, nedá se nic dělat - v nemocnici snad jsme v rukou lékařské vědy...