Jde to i za kratší dobu

Měsíc jsme spolu pracovali, tři týdny jsme spolu chodili... a pak jsme se (tajně, jen se svědky) vzali. Odjeli jsme na víkend a potom jsme pozvali všechny příbuzné na večírek, aby se seznámili s faktem, i jedni s druhými - neboť už nám do toho nemohli mluvit.Rozumí se, že nás odsuzoval kdekdo. A že spolu vydržíme déle než rok, tomu nevěřil nikdo, kromě mojí maminky. Nikdo neuvažoval o tom, že jsme oba předtím prošli několika vztahy a že jsme měli dost jasno v tom, co jeden od druhého čekáme.Náš dosavadní život tomu odpovídá: máme podobné profese, takže víme, jaké problémy nás mohou postihnout, prošli jsme mnoha potížemi (s bydlením,dětmi a starými příbuznými), ale nikdy jsme se spolu nenudili. Máme se pořád rádi (a možná čím dál radši, právě proto, že se můžeme jeden na druhého spolehnout). Takže si myslím: není to o délce vztahu, spíš o tom, vyznat se sami v sobě - co chceme, co čekáme... a zároveň nebýt striktní, tolerovat, pominout to, co vážně není důležité. Funguje to - mně už 35 let.

Jo, a ještě jedno hezké moravské ponaučení do manželství (od mé babičky) : Jedno minout, druhé svinout, ke třetímu pomlčet...