Re: čerti

Dobrý den! Chci Vám napsat, že i my jsme si zažili, co je to dětský strach z čertů, byť to u našeho syna nebylo tak vyhrocené jako u Vaší dcerky. Když bylo synovi čtyři a půl roku, spolužáci ve školce ho strčili k dost ošklivému 1,5 m vysokému čertovi z papírových krabic. Je to kolektivní dílko některých předchozích žáčků, a bývá uschované v tmavé komůrce v přízemí školky. Ten den se právě rozbil zámek u komůrky, a půda pro postrašení byla připravena. Syn z toho měl šok. Od přírody je v kolektivu plachý, neprůbojný, bojácný, a kluci byli holt silnější a rychlejší. Synek se po celý následující čas bál chodit do školky. Ráno brečíval, škemral o podporu, nikam se mu nechtělo. Museli jsme mu stále dokola opakovat, že čert nic nedělá, že je z papíru, donekonečna opakovat, že to bude ve školce dobré... Museli jsme "zrušit" všechny pohádkové bytosti včetně Ježíška, donekonečna opakovat, že nežijí, že to jen tak hrají dospěláci nebo větší děti... Čerty od té doby obcházíme obloukem, na besídkách, doma i na ulici. Chlapeček ze školky se naštěstí odstěhoval, takže přestal synovi komplikovat život. S docházením do školky se naše dítě znovu smířilo až asi po půl roce. Čerty nemusí doposud (je mu šest); když ve školce toho papírového před Mikulášem vystaví na chodbu, musíme každý rok znovu osahat, že je z papíru. Mikulášskou nadílku syn "najde" na balkónu, o vánočních dárcích také ví, že je kupujeme my (a ještě se už letos ptal, co který dárek stál). Je možná trochu ošizen - o romantiku Vánoc a zábavu na besídkách - ale co se dá dělat, je to lepší než panický strach.**Přeji Vám, aby se i u Vás situace srovnala, a Vaše dcerka se s čerty nějak smířila. Fakt je, že někteří chlapi jsou opravdu trochu bezohlední, a když si hrají na čerty, přehánějí až moc zlobu a strašení. Nijak nechápu účel takového konání; nedovedu si představit, že bych své nebo cizí dítě tak neměla ráda, abych si dokonce přála, aby se bálo. Mně naopak připadá jako logičtější poslání dospěláků, abychom v dětech pěstovali sebedůvěru a odvahu...