Re: Strach

Vazena pani Stromerova,
čistě náhodou jsem otevřela tento server a ještě větší náhodou přečetla dotaz slečny Radky. Její rozpoložení, které bylo v době jejích studií zcela chápu. V 18ti mi vůbec nepřišlo divné pochybovat o rodině s dětmi. Pak ale se studiem a prací se vše změnilo. Vdala jsem se a dite jsme z finančních důvodu odkládali, ale ani to není zcela pravda. Nemela jsem vůbec žádnou touhu po dítěti. Čekala jsem,že to s lety přijde,ale je to spíš čím dál horší. A tak je mi dnes (vlastně až za týden) třicet, jsem štěstně a to opravdu 7 let vdaná, bydlíme v dobře vypadajícím rodinném domku s dvěmi dětskými (prázdnými) pokoji. K tomu oba hodně pracujeme (manžel hodně cestuje), což nám oboum přináší uspokojení. A dítě?? Děti kamarádek se mi moc líbí a jim se líbí u nás. Často je hlídáme na víkend. Ale vlastní? Manžel už o tom aspon uvažuje a já se dostala do stavu, že o tom můžu aspon mluvit a trochu plánovat. I když se čistě náhodou přesvědčím,že to není tak špatný, stačí 1 den zpoždění menstruace (většinou ani víc nemívám) a mám hysterický záchvat, nenávidím toho malýho tvorečka, který za nic nemůže, a on tam ani není.Zcela tvrdě a bez diskuze hovořím jen o potratu. Pak jsem vzteklá sama na sebe jak jsem hnusná a tak to jde pořád dokola. Vymylím 50 důvodů proč ne i proč jo. Manžel momentálně oceňuje můj posun a je ochoten mit manželství bez dětí než abych byla neštastná. To je co? Nevím, stále věřím,že osud si poradí sám. Jsem spokojená, nic mi fakt nechybí. Ale i přesto mi tehle odpor vrtá v hlavě. Je to i hodně spojený s mojí velmi špatnou zkušeností s lékaři. A tak už 10let (kromě zubaře) žádného nenavštěvuji, vlastně ani nemám proč. Je to asi řádně ujetý, když ted napíšu, že je mi 30let a nikdy jsem nebyla u žádného gynekologa. Jo, ale je to tak.
A otázka?? Asi žádná, stejně se s tím musím poprat sama. Jen jeden dlouhý příspěvek do vaší sbírky.
Irena