Do porodu zbývá přibližně ještě deset týdnů, ale paní doktorka mě trochu postrašila, že hrozí i méně a doporučila šetřit se.
Tak se snažím seč mohu, ale víte jak to je, holky na mateřské "dovolené" budou asi vědět o čem mluvím.
Už jsem neslyšela tradiční - nález je krásný, nýbrž - hm, hm, nezdá se mi to, nevypadá to dobře. Bohužel se mi potvrdili moje obavy. Bříško mě už nějakou dobu netlačí do žeber, jak by ještě správně mělo, ale spíš mám pocit, že chce upadnout. Tvrdnutí se vyskytuje nejenom při náhlé změně polohy, třeba start za Aničkou připravenou seskočit ze stolu, ale několikrát i když v klidu sedím u televize, takže baštím prášky, klepou se mi z nich ruce, buší srdce, jsem utahaná a vůbec.
Měla bych ležet, nic nezvedat, moc se neohýbat, prostě neblbnout jak to mám ve zvyku. Jistě, klidně bych vydržela pět, šest, sedm týdnů jen ležet a číst si, háčkovat a koukat na televizi, ale zkuste se do toho vžít. Máte malé dítě, které pořád chce lítat venku, babička na inzerát není, manžel má své práce dost a do toho hrozba, že když se to nezlepší, od příštího týdne si můžu jít až do 36. týdne poležet do nemocnice - být v posledních nejdůležitějších (i když možná jenom pro mne) týdnech před příchodem sourozence daleko od Aničky a zanechat jí tady roztržitému a zaneprázdněnému tatíkovi napospas osudu - dilemno strašné. Tak se snažím odpočívat každou volnou chvíli co můžu, teda pokud dítě nevolá mámo, mámo a netahá mě za palec tam, v překladu ven.
Moje snaha, doufejme, bude korunována úspěchem, jen kdybych se sama dokázala lépe regulovat. Když nechci s dobrým úmyslem manžela pořád otravovat s každou blbostí, tak cestou do postele jenom rychle umyju a odložím nádobí, jenom posbírám pár hraček, o které už tři dny zakopáváme, jenom hodím něco do pračky a suché prádlo jenom rychle pro forma vyžehlím. Když si myju ruce ještě jenom honem opláchnu vanu, jenom utřu zrcadlo a vytřu podlahu, jenom srovnám všemožnou kosmetiku, vyměním ručníky a ještě než konečně ulehnu na gauč v obýváku, tak shrábnuté knížky jenom narychlo naláduju do knihovny, noviny a časopisy odložím na odkládací hromadu a už je tady Anička a mámo, mámo, tam. Takže nakonec stejně celý den jenom rychle proběhám v iluzi, že všechno dělám "jenom rychle jakoby".
Naštěstí největší práce, které jsem mohla zastat už jsou za mnou (bílení, okna, záclony a tak, a už spíme v ložnici, hurá), a i kdyby nebyli, tak bych se šetřila. Hrozba nezralého nedonošeňátka s celoživotními problémy a trvalé mučivé výčitky svědomí, že je to jenom kvůli mé blbosti, jsou dostatečným strašákem.
Čím blíž je onen den D, tím jsem víc zvědavá jaké to naše miminko bude. Už jsem si prohlídla tvářičku v šedě šedém odstínu malého monitoru, zkonstatovala jsem, že nosík bude po mamince a pravděpodobně se nám potvrdilo, že budeme mít znova holčičku (jen to jméno vymyslet, ach jo, možná to bude i Eliška, Ráchel ne, ve školce by jí mohli říkat Rachejtle a to jí nemůžeme udělat :-).
Traduje se taková pověra, že druhé dítě prý bývá úplně jiné, než to první. Chtělo by to srovnat s nějakou zkušeností, ale prý, když je první hodňoučký andílek k zulíbání, ten druhý ďáblík to rodičům pěkně osolí a naopak. Anička nebyla skoro v ničem jednoznačně černobílá. Spala tak nějak všelijak, než si našla svůj rytmus nějaký měsíc to trvalo. S plakáním asi taky nebyli velké problémy, jistě jsou i uplakanější děti anebo mám na to ještě dobré nervy. Jenom první zoubky se nám vyklubaly o měsíc dřív, než se čekalo a taky bez velkého pláče.
Přece jen jsem si rozšířila obzory ve třech oblastech, ve kterých trhla málem rekord a doufám, že se to s dalším miminkem opakovat nebude.
Do šesti měsíců to bylo dítko naprosto tabulkové, ostatně vlastně už před narozením. Až na ty zmiňované zuby v pátém měsíci. Jisté bylo, že s pohyblivostí to bude v pořádku, ve 14 dnech předvedla panu doktorovi jak umí krásně zvednout hlavičku, když leží na bříšku, ve čtyřech měsících v náruči skákala odpichováním se od břicha nositele a na bříško se otočila v šesti měsících. Takže žádný superman, který už ve třech měsících leze z postele. Jenomže, pak jsme se nestačili divit. Jakmile objevila ten svůj krkolomný způsob otáčení se na bříško (prohnout se jako luk, prohýbat se, prohýbat, až jí to převalí), nic jí nebránilo pokračovat v pokusech o sed. V sedmi měsících prý děti bez opory nemají co sedět, říkají knížky - nevysvětlila jsem jí to. Z lehu na zádíčkách zvednout trochu nožičky, potom hlavičku, mírně se naklonit na jednu stranu a spodní ručkou si pomoci do sedu.
Že přeskočila lezení jí bylo jedno. První tělocvičnou jí byla postýlka, takže v osmi měsících už stála, čímž začala její chůze, do suverénního stadia dotažená už za dva měsíce. Takže sotva deseti měsíční dítko nafasovalo první opravdické botičky a běhalo kudy mohlo a hlavně nemohlo.
Fajn, tak máme akrobatku šikovnou, která bez problémů zdolává jakékoliv překážky, k veliké radosti tatínka horolezce, bohužel k mé občasné zástavě srdce. Kde však to dítě bralo tu energii, když nic nechtělo jíst, to dodnes nechápu. Opět podle tabulek do šesti měsíců stačilo kojení, i když všichni strašili, hlavně babičky, že čtyřkilové dítě bude už ve dvou měsících vyžadovat kašičky a polívčičky (mně se ježili vlasy na hlavě). No, zklamala je, týdny a týdny trvalo, než přestala bojovat jak tygr ...
jen co uviděla lžičku a mámu vysosala nejen za všech rezerv tukových, kterých i tak nebylo mnoho, tak i z rezerv nervových. Nenutit jí, vydržela by i déle vzdorovat, ale nějak jsem do ní přece jenom v těch devíti měsících dostala aspoň dvě lžičky denně a postupně pomalu jsme zvládli až celou lahvičku přesnídávky někdy kolem prvních narozenin. Samozřejmě máma chutnala pořád nejlíp. Na děti ládující se rohlíkama, sušenkama, jablíčkama, polívkama, vydatně je zapíjejíc čajíčkama jsem se já jen se závistí dívala a Anička nechápala, co to ty děcka dělají. Dnes vím, že jsou i větší závisláčci, jen doufám, že horší to už u nás nebude.
Asi proto, že jí mozeček zaměstnával především pohyb a zkoumání světa z perspektivy malého chodce a horolezce, nezbýval jí čas na sdělování pocitů. V osmnácti měsících máme v očkovacím průkazu poznámku - dvě slova, málo mluví, rozumí. Třeba nás překvapí a začne ze dne na den mudrovat ve větách se správnou gramatikou, protože občas má opravdu nečekané reakce, i když my si myslíme, že vůbec neposlouchá (například v hotelu na mojí otázku adresovanou manželovi, jestli jsou zamčené dveře, aby Anička neutekla, je běžela sama zkontrolovat, a to jsme s ní o zamykání pro jistotu nikdy nemluvili). Věřím, že slovní zásobu má bohatou, domluvíme se na všem a teď už i místo věčného táta, ve významech podstatného jména označujícího jak tatínka i maminku a zároveň citoslovce radosti, sem tam utrousí i nějaké to ham, tam, máma, haf, haf, mňám a nově i eště, které používá hlavně pokud jde o láhev mlíka.
Ať si je to prťátko jaké chce, jen ať je zdravé, ale malinké přáníčko bych přece jenom měla. Ať je to pro změnu něco jiného než pohyblivost, jídlo a řeč, ať jsem ještě zkušenější, vzdělanější a sečtělejší matka, člověk se přece učí celý život.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.