Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Navzdory častým řečem o tom, že takzvaná tradiční rodinná konstelace – spolužití dvou osob opačného rodu a jejich potomka – je dnes více méně pasé, stále platí, že naprostá většina prvorozenců (kolem sedmdesáti až osmdesáti procent) se ocitne ve společné domácnosti s matkou a otcem, většinou sezdaných.

Díky plejádě psychologů zabývajících se ontogenezí, tedy vývojem jedince, se rozlišuje několik životních období podle toho, co a jak se děje, co převládá v té které etapě: například jak vypadá psychika předškoláka na rozdíl od dospívajícího – až třeba po poznávání toho, co a jak se s námi a hlavně v nás děje na stará, obvykle málo pohyblivá kolena, případně jiné klouby. Od poloviny minulého století se začal prosazovat tzv. normativní, lépe řečeno úkolový přístup: co a jak se má s námi i mezi námi dít, aby se nám v přítomné a hlavně následující etapě dařilo alespoň přijatelně, neřku-li dobře. Nejde o to, aby člověk žil přítomný čas výhradně pod diktátem budoucnosti, nýbrž též o to, aby si dokázal užívat přítomnosti společně s nejbližšími. Paradoxně dodáno: nejen té současné, nýbrž i budoucí přítomnosti. A tudíž: o čem lze uvažovat, co a jak realizovat v prvních dvou etapách soužití v manželství a rodině?

Než se narodí

Nebývá na škodu, jestliže od začátku společného bydlení, nejlépe od svatby po narození prvního dítěte, uplyne tak jeden až jeden a půl roku. Že je to moc? Možná, pro někoho. V rámci jednoho výzkumu z konce uplynulého století jsme se probírali rozvodovými spisy. Kromě jiného jsme zjistili, že mezi páry, které byly v té době rozvedeny, bylo přes šedesát procent těch, kde se vdávaly gravidní nevěsty. O pár let později se rozváděla už „jen“ polovina žen, které v době sňatku byly těhotné. Dá se tedy uvažovat o tom, že sňatek motivovaný především neplánovanou graviditou, je rizikové počínání. Naštěstí dnes už je tomu tak minimálně, postarala se o to všeobecná známost a rozšíření antikoncepčních praktik.

Takže dnes mohou mít přemýšlivé a odpovědné páry přece jen více času na splnění hlavních úkolů uvažované etapy. Zde je pojmenováno několik z nich, čtenář si je může dle vlastních potřeb, zkušeností i úvah konkretizovat či doplnit:

• dokončit složitý proces separace od rodičovských rodin;
• vytvořit relativně samostatnou ekonomicko-provozní jednotku;
• dovršit, pokud se tak nestalo už dříve, přerod soutěživé a leckdy bouřlivé milenecké erotiky v kooperativní lásku manželskou;
• utvářet základy společného životního stylu při respektování a sladění toho, že nejsme jen do sebe zaklíněný pár, nýbrž dokážeme být i každý sám sebou;
• učit se zacházet s vlastními rozladami a též s mrzutým vyladěním partnera /partnerky/.
• A hlavně: ve zdraví, pohodě a vzájemné péči otěhotnět a připravovat se na porod, což se dnes týká i většiny otců přítomných u porodu.

Těhotnění a porod

Jednoho dne si žena pomyslí, že když měsíčky nepřicházejí, zřejmě se oplodněné vajíčko uhnízdilo tam, kam patří. Je smutné, jestliže její první reakcí je zděšení. My však nehovoříme o náhodných, většinou nechtěných početích, nýbrž o těch, která jsou důsledkem vědomého rozhodnutí a chtění obou potenciálních rodičů.

Při jednom průzkumu jsme žádali maminky, aby popsaly, co a jak se dělo v jejich duších, když se potvrdila první gravidita. Docela rády vzpomínaly na pocity štěstí, veliké radosti, někdy až k slzám. A skoro všechny hned dodávaly, že v patách pocitů radosti vyskočila myšlenka – hádejte jaká? Nikoli na nedávno počatého človíčka a jeho blaho, nýbrž na budoucího tatínka: „Musím mu to hned říct, jsem zvědavá, co a jak on na to, chudinka.“ A jak zareagovali pánové? Porůznu, vyprávěly ženy: třeba chvilku jen zírali, jako by ztratili řeč; pak nesměle objali manželku, někteří se rozpačitě až připitoměle usmívali; jiní zlehka pohladili ženino bříško, někdy dokonce i to svoje. Vzápětí se však u většiny pánů rozlily na tvářích pocity radosti, štěstí a též něco jako pýcha. A hrnuli se otevřít láhev. Když žena podotkla, že teď alkohol raději ne, pánové zaváhali, kdo že vlastně ne. Na souhlasné pokývnutí ženy si rychle nalili a připíjeli nejen na její zdraví, nýbrž i na blaho potomka, schovávajícího se kdesi v děloze.

Teď si dovolím poznamenat něco, čím možná pozlobím některé radikální, super-emancipované feministky. Těhotná žena, zejména ta dnešní, bývá zranitelná. Potřebuje zvýšenou péči, ochranu, ohleduplnost – včetně povědomí, že tím nejpřirozenějším ochráncem i pečovatelem je její druh, manžel. A dodám něco, co třeba zase namíchne patrony z radikálně maskulinistického tábora. Takže vlastně se naštvou obě strany jedné fundamentalistické mince, když si dovolím tvrdit, že mateřství, a to už od začátku těhotenství, je vskutku jistým mystériem; že je něčím, co neztratilo – navzdory všemu cennému z vědy a výzkumů – pel tajemství, a tudíž vyžaduje úctu přímo posvátnou. K prožití i zvládnutí tohoto mystéria jsou ženy uzpůsobeny lépe než muž nejen anatomicko-fyziologickými, nýbrž i psychickými dispozicemi. Otcové se otci nerodí, nýbrž se jimi postupně a leckdy namáhavě stávají, nemají to v krvi ani v genech. Máme to, pánové, těžší, a tudíž bývá docela žádoucí těhotenská péče též o nastávající otce.

Po porodu

Zrozením potomka se ze soužití dvou stane trojlístek – rodina. Vznikne nový celek, který lze, na rozdíl od situace v páru, nazvat malou lidskou skupinou, trianglem. Dohází k nemalým změnám. Předně se mění zaměřenost partnerů. Dosud především utvářeli společný životní styl, plnili úkoly, o nichž byla zmínka. Teď však jediný, tak půlmetrový tvor způsobil, že už nemohou být v popředí domácího a leckdy i venkovního dění pouze muž a/či žena, nýbrž jejich rodičovství. Do centra se dostává, nejvýrazněji v období novorozeneckém, biologicky determinovaný vztah matka-dítě, kdežto poněkud do pozadí ustupuje novopečený tatínek, přičemž však právě on se stává tím, na němž bývá maminka-manželka v jistém slova smyslu závislejší než dříve. Poněkud paradoxní situace, není-liž pravda.

A přidejme, že v poporodním, kojeneckém, leckdy i následném období žena nechodí do zaměstnání, její přímé kontakty s okolním světem se zredukovaly. A to je zajisté náročná situace, zejména pro některé muže.

Jsou mi docela sympatičtí pánové, kteří jsou v přítomnosti prvorodičky a čerstvého novorozeněte poněkud vyšinutí. Navzdory přípravě, včetně dnes už zaběhnutého odborného rodičovského proškolování, nevědí dost dobře, co udělat, kam se postavit ani jak se tvářit. Všechna anebo alespoň leckterá předsevzetí, jakož i vědomosti se jaksi zatemnily pod silou úžasu nad zrozením nového člověka i nad tím, jak malá je mužská zásluha na tom velkém zázraku. Ten nejdelší mužský pohled během prvních setkávání s dvojicí matka-dítě míří na ženu. Nevím jak ostatní, ale já měl tehdy pocit mužské méněcennosti, či co to bylo.

Kolem narůžovělého novorozeněte kroužívají nedopečení otcové opatrným obloukem, jehož poloměr se postupně zmenšuje. Pánové snažící se vplout do otcovských vod pozorně naslouchají pokynům šestinedělky, tu něco podají, nachystají, zaskočí; a dokonce se někteří kutilové postupně naučí dítě vykoupat, převinout, posléze i nakrmit z láhve – kojení se jaksi pořád ještě nedaří. Tatíci přitom všem občas mrknou na ženu a jemně ji pohladí. A na tohle moudrá i citlivá žena reaguje vděčným, radostným pohledem a uznalými slovy. Jen některé dámy zadělávající si na pozdější manželské potíže jako by zapomněly, že ten jejich je nejen otcem, ale stále též manželem. Prosím uvážit jeden z hlavních poznatků, vyplývajících z našeho výzkumu fungujících, tj. pozitivně bilancujících rodin. Zní takto: hlavní osou vydařených soužití je kooperativní blízký vztah matka-manželka a otec-manžel. Pokud by manželství stmelovalo hlavně či přesněji řečeno výhradně a jedině dítě, případně děti, pak jde o tak řečenou pedocentrickou orientaci. Někdy se mluví přímo o pedocentrickém mýtu, kdy rodinu a též manželství udržuje při životě, či spíše živoření, jen a výlučně zaměřenost na potomstvo.

Jestliže se má potomek zdárně vyvíjet, je na místě uspokojovat zejména tyto základní psychické potřeby: bezpečí, jistoty, stability domova; a též aby měl mít povědomí o tom, že ho rodiče akceptují, aniž by mu to dávali pořad dokola najevo. Ale tohle vše se týká nejen období brzy po narození, nýbrž i dalších etap. Bohužel zabezpečení stability a jistoty se nerealizuje ve výše zmíněných osmdesáti procentech populace, nýbrž tak jen u něco kolem poloviny našich potomků, viz rozvodové statistiky. Ale to už je jiná kapitola, jiná etapa soužití než ta, kterou tu máme na mysli.

Autor je psycholog. Působí na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se především problematikou mezilidské komunikace, partnerských a rodinných vztahů, je autorem několika publikací, např. Manželství a rodiny, Spolu každý sám, Průvodce mezilidskou komunikací.