Scénáře našich vztahů se nemění

Druhá únorová neděle byla Mezinárodním dnem manželství, v Česku mu věnujeme dokonce celý valentýnský Národní týden manželství. Partnerské poradny pořádají dny otevřených dveří, manželští poradci workshopy a besedy – a my si povídáme s jedním z nejznámějších tuzemských poradců a autorem knih o partnerských vztazích, s psychologem Petrem Šmolkou.

Víte, kolika klientům jste s v průběhu své praxe pomáhal řešit partnerské problémy? A dokážete po prvních větách odhadnout, jak se bude příběh, s nímž klienti přijdou, vyvíjet?

Nedávno jsem se to pokusil odhadnout. Je to zhruba deset tisíc případů, kdy buď přišel jeden z partnerů, nebo oba. Scénářů, podle kterých vztahy probíhají, není nepřeberné množství. Klientů se nejprve ptáme na „tvrdá data“ – jak dlouho jsou spolu, kolik mají dětí – a pak je necháme mluvit. Musím přiznat, že po prvních pěti větách už bych byl většinou schopný ten příběh dovyprávět. Jenže klienti přicházejí i kvůli tomu, aby se vypovídali, takže jim ten prostor musíme dát. Ale určitá pravidla fungují téměř bez výjimek. Pokud například přijde žena, která vypadá jen trochu k světu, a začne vágně popisovat, jak je v manželství nespokojená, do toho občas zaslzí, tak se ve druhé části povídání objeví: já jsem někoho poznala. Mužský středního věku zase obvykle přijde s obecnými stesky, že se hledá, že vnímá ve vztahu odcizení. Pokud víme, že se ženil relativně mladý bez větších zkušeností se vztahy a že už má odrostlejší děti, taky v podtextu bývá jiný vztah, který neustojí, protože nemá srovnání. Zdá se mu, že se mu převrátil celý život. Místo toho, aby svou „krizi středního věku“ řešil tím, že si najde nějaké hobby, začne stavět dům, dá se k motorkářům nebo odjede meditovat do Tibetu, má pocit, že najít se, mu pomůže jedině nový vztah. Ale mnoho manželství s podobnými problémy má ještě šanci.

Chtějí klienti slyšet rady, „recept“ na zlepšení vztahu?

Jak kteří. Ale v zásadě platí, že když jdou do zařízení, které se jmenuje poradna, přece jen očekávají, že si něco jako radu odnesou. Ale místo slova rada můžeme použít nadřazený pojem intervence. Intervencí může být vhodně položený dotaz nebo jen to, že opakujeme a komentujeme, co klient říká. A on si z toho vezme něco užitečnějšího než z rady. Triviální příklad: Když řeknete průměrně inteligentnímu klientovi: „Občas kupte ženě kytku, i když zrovna není Valentýn“, bude to vnímat, že ho máte za troubu. Ale dotaz: „Zkuste si představit, že byste jen tak přinesl kytku. S jakou reakcí by se to u manželky setkalo?“ To už je jiná. Začne očekávanou reakci popisovat a třeba mu tam někde utkví, že kdyby chtěl, aby mu řekla něco hezkého nebo aby byla vlídnější, že by ta kytka třeba zabrala.

A pokud si představí, že jakmile manželka uvidí květiny, bude ve střehu, co provedl?

Tak se můžeme bavit o tom, co jiného, kromě toho, že jí nenosil kytky, může vůči němu mít.

Vaše žena je také psycholožka, dokonce pracujete v jedné poradně. Je manželství dvou odborníků na vztahy úspěšnější?

Psychologové jsou obratlovci jako všichni ostatní, že by měli nějakou apriorní výhodu ve vztazích, to nemají. Někdy dokonce může mít fakt, že se člověk živí poradenstvím, negativní dopad. Například pokud je přesvědčený, že má patent na rozum. Nebo ten druhů může vypouštět podpásovky typu: ty si myslíš, že když ti tohle budou žrát klienti, že ti to sežeru taky?

Pokud jde o moji osobní zkušenost, vztah psychologů, kteří navíc dělají tentýž obor, může mít i svá pozitiva. Jednak mají společné téma. Někdy se doma baví o klientech a mohou si být vzájemně přínosem. A další výhoda: když člověk vidí, co všechno jsou lidé schopní si dělat, pak mu jeho manželství připadá téměř idylické.

S čím vším jste se setkal?

Vymyslete si cokoli včetně toho, že manželka skončí s nalomeným krčním obratlem, až po to, že jiná žena dokáže verbálně svého mužského totálně vykastrovat. Nebo příšerné mentorování, něco jako pygmalionský komplex, „já si tu svou manželku vychovám“, to je někdy na zabití. Nebo z druhé strany vydírání dětmi. Dá se dokonce vydírat i dítětem ještě nenarozeným: nemysli si, že bys to dítě pak někdy viděl!

Další zajímavé odpovědi Petra Šmolky najdete v časopisu Psychologie Dnes.