Citová ordinace: Suvenýry z předchozího vztahu

Dobrý den, chtěla bych poradit s něčím, co mě trápí už docela dlouho. Je mi 35 let, manželovi 38, a jsme spolu už pět let. Máme spolu dvouletou dcerku a vedeme celkem normální manželství. Ale jedna věc mi odjakživa strašně vadila a kupodivu mi vadí čím dál tím víc. Jde o to, že manžel si jako památku na předchozí vztah domů přinesl nejrůznější věci a porůznu si je vystavil po bytě. Třeba velkou reprodukci fotky z Indie, kde byl se svou ex, a kam mě nikdy nevzal (on tam přece už byl, že, a teď máme dítě). Nebo nějaké upomínkové blbosti, které si společně přivezli z různých cest, které mu jeho ex nechala, když od něj odešla, a já je teď musím doma oprašovat. Z krku nikdy nesundá řetízek od ní, prý mu přináší štěstí… Ten ode mne si nevzal. Na polici ve spíži je nedotknutelná sklenice zavařeniny od její babičky.

Mám prostě pocit, že s námi doma pořád žije její „duch“ a mám čím dál tím větší chuť všechny ty krámy strčit do krabice, navrch přibalit manžela a hromadu papírových kapesníčků a poslat jí to doporučeně… Co mám dělat?

Vážená paní, i když se služby naší pošty den ode dne famózně zlepšují, nyní se již limitně blíží k naprosté dokonalosti, přec jen nedoporučuji v zmíněném případě jejich využití. Především jen stěží byste našla dostatečně velkou krabici. Bylo by zřejmě třeba manžela „roztrhnout jak hada,“ rozdělit ho do několika balení. Jak pracné! Ještě ke všemu by to nemuselo být v souladu s platným právním řádem v EU.

„Kufry za dveře“ jsou rázné a efektní řešení - coby akt poslední záchrany. Jen pokud to již doopravdy nejde dál.

V situaci, kdy „máme dvouletou dcerku a vedeme celkem normální manželství“ je vhodný nadhled, „počítání do deseti“, ochlazení spánků a zavřených víček vodou a nádech, výdech alespoň třikrát. Jedna z mých klientek, jemná, uměřená a věřící matka dvou dětí, do zvuku vody tekoucí z kohoutku pronášela nesmyslnou, leč pro ni úlevnou větu: „X, x, x, mrkev, zelí, x, autobus“. Za „x“ nechť čtenář dosadí velmi vulgární nadávky inspirované lidovými názvy ze sféry análně genitální. Geniální na celé věci bylo, že si pak umyla ruce a z koupelny vyšla dáma, „která to (všechno) přejde. Popsané postupy lze doporučit jako buď první, nebo naopak poslední pomoc.

Nejsem příznivcem tzv. vyříkávání, zde bych přesto radil, ještě před „poslední pomocí“ tzv. asertivní informaci a sebeotevření.

Poté opět asertivní požádání o laskavost.

Tedy jasné sdělení toho, co vám vadí, a uměřený popis vašich prožitků s tím spojených. Nikoliv kritiku protějšku, třeba i skrytou.

Požádání o laskavost formulovat s odpovídajícím tónem. Do hlasu nepatří vztek ani slzy. Rámcově dle vzorce:

„Když děláš X v situaci Y, cítím se Z“. Zde: „Když v našem obývacím pokoji necháváš suvenýry na život s tvojí přítelkyní, cítím se bídně a žárlím. Buď tak hodný, ulož je na nějaké sice důstojné, ale nenápadné místo.

Udělalo by mi to opravdu radost“.

Jestliže místo určení místa „v našem obývacím pokoji“ realitě více odpovídá např. „v naší ložnici“ nebo „v kuchyni,“ lze k výše uvedeným pocitům přidat i pozitivní očekávání v rámci činností tamtéž mnohdy vykonávaných. Např.: „….a žárlím. Určitě budu mít větší chuť na sex (budu raději a lépe vařit), když tam vzpomínkové předměty nebudou. Jak vědci dávno vědí, „kontext je nejdůležitější!“. Když vám manžel v sexu nestačí a pravidelně předstírá bolest hlavy, neděste ho eventualitou ještě větší apetence. Místo tohoto kontraproduktivního prohlášení spíše užijte slova: „Budu méně úzkostná a nebudu muset své obavy z partnerských komplikací tak často redukovat sexem“. Obdobně je-li vaší domácí přezdívkou „Magdalena Dobromila Rettigová“, eventuálně „Vilém Vrabec“, sdělte manželovi např.: „Budu ještě častěji vařit tvá nejoblíbenější jídla“.

Naši předkové nám zanechali rčení: „Hubička neudělá Kubíčka“. Opakovat si je je dobré v situacích, jež balancují na hraně snesitelnosti. Další léty ověřenou lidovou moudrostí je okřídlené: „Všude je něco.“ Do třetice (s omluvou, že tu vystupuji málem jako teta Kateřina v Saturninovi) doporučuji starou a stále platnou právní zásadu: „V pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Ony „upomínkové blbosti“ nemusí být harašením před nevěrou, ba ani známkou trvající závislosti na oné cestovatelce. Může jít o nostalgii po mládí, o infantilní snahu dokázat si, že manžel dokáže ve vztahu k vám prosadit své (suvenýry). Teoreticky to může sloužit i jako „memento mori“. Připomínka špatného konce, který již dotyčný nechce opakovat. S poměrně značnou pravděpodobností lze usuzovat na důkaz správnosti postřehu klasika: „V některých situacích je muž jako pařez“. (F. M. Dostojevský) Je to jen lapálie. Čím méně se jí budete zabývat a o jejích souvislostech přemýšlet, tím lépe pro vaši náladu.