Citová ordinace: Svěřuji se kamarádkám

Dobrý den,

mám velké starosti o náš vztah s manželem. Jsme spolu tři roky a před rokem jsme se vzali. Myslím, že nám spolu bylo dobře a neměli jsme žádné větší problémy. Až na to, že mu postupně začalo vadit, že jsem hodně otevřená a ráda si povídám s kamarádkami nebo se svými rodiči. Pro mě je ale normální, že se s nimi můžu poradit.

Jemu však vadí, že spolu mluvíme i o mém vztahu s manželem. Jednou zaslechl, jak se v kuchyni bavím s kamarádkou o tom, jak často se s manželem milujeme, a pak se mnou dlouho nemluvil. Takových problémů bývá víc, třeba mu vadí i to, když se mámě do telefonu svěřím, že jsme se spolu pohádali. Teď je to ale trochu vážnější. Jsem v jiném stavu a místo abychom byli šťastní, nemluvíme spolu. Manžel se urazil, protože jsem o tom, že jsem těhotná, řekla nejdřív svojí nejlepší kamarádce. Chtěla jsem mu to říct nějak slavnostně, ale ona to pověděla svému příteli a ten hned mému muži gratuloval, že bude táta… Co mám dělat?

Otázka „Co mám dělat?“ působí velmi naléhavě. Odpovím na ni hned v úvodu stručně a jasně: Nedělejte nic. Chovejte se jako obvykle. Vyčkejte, bude lépe. Tím jednáte dle asertivní techniky selektivního ignorování nepřiměřeného chování.

Rozpláčete-li se či rozčílíte, rozkolísáte svoji hormonální rovnováhu. To budoucímu miminku přece nemůžete udělat. Lépe bude jednat, jako by se nic nestalo. To uražení manžela přejde.

Za špatnou radu v manželském poradenství považuji hojně (zne)užívané doporučení: „V klidu si sedněte a vyříkejte si to!“ Připomíná mi výrok: „Poslanci parlamentu jsou výkvětem národa, nejlepší, nejčestnější a nejmoudřejší z nás“. Bylo by to pěkné, ale…

Lidé v konfl iktu se totiž obvykle pohádají ještě dřív, než dokážou objasnit svůj postoj. Hádka je nejpravděpodobnější a nejúpornější tam, kde neexistuje možnost odvolat se na nějaký zákon, předpis, obecně přijímanou zásadu.

Vzpomínám si na didaktický vtip: Moudrý rabín řešil manželské spory svých souvěrců a přizval k tomu studenta ješivy. Vyslechl muže, potom vyslechl jeho ženu a promluvil s oběma. Když původně rozvadění manželé odešli, tázal se student svého učitele: „Rebe, jak je to možné? Ty jsi dal za pravdu muži a pak, když jsi vyslechl ženu, dal jsi za pravdu jí!“ Rabín se hluboce zamyslel a opáčil: „A víš, že i ty máš svoji pravdu?“

V partnerských vztazích je jen málo pravd, těch, jež se obrazně řečeno dají tesat do kamene. Většinou jde o pravdy související s osobním pohledem, individuální citlivostí a kontextem situace.

Pokud byste za výše zmíněným rabínem zašla vy, jistě by souhlasil s vaším sdělením: Jsem otevřený, spontánní člověk. Mám ráda svého muže, ale též jsem, jak se říká, upovídaná ženská. Jinými slovy – „co na srdci to na jazyku“. S rodiči si dobře rozumím. Jsou rozumní lidé. Nikdy není na škodu si s nimi promluvit. Mám také kamarádky. Popovídáme si, odpočinu si přitom a vypovídáme se. Je to jen takové plkání. Kamarádka X je dosti zvědavá. Ptala se mě, jak často se milujeme. Vím, že ona s tím má doma trochu problémy. Tak jsem se pochlubila (chi, chi, chi).

Jsem trochu romantička a tak jsem si moc přála, aby zprávu, že budeme mít děťátko, přijal manžel jako nejlepší zprávu svého života. Aby mne políbil, objal a oba jsme byli šťastní. Nechci mu vykládat, jak dlouho jsem čekala na gynekologii, ani o tom, že vyšetření tamtéž není zrovna mé hobby. A mám mu říkat, jak se mi chtělo zvracet? Kamarádce to všechno říci mohu. Prostě jsem si sdělení vyzkoušela na nečisto. Byla to generálka, ale on se urazil. Teď když ho nejvíc potřebuji, se mnou nemluví … pláče)

Rabín by zřejmě souhlasil i s informací od manžela: „Mám rád soukromí. Nejsem typ,co na srdci, to i na jazyku‘. Žena každou prkotinu, co se nám stala, vykládá své matce. To jsem překousl. Ale ty její kamarádky! Co je jim sakra po tom, kolikrát … no, máme intimní poměr. Ona si s přítelkyní o tom vykládá. Já si připadám jako v té švédské, nebo jaké trojce. Všechny jsou užvaněné až hrůza. Vrchol všeho byl, že o tom, že je těhotná, řekla napřed kamarádce, a ne mně. Mně to řekl její manžel.

Ještě, že to nečeká s ním. Já už bych se totiž nedivil ničemu. Kdybych jí měl říct, co si myslím, musel bych být sprostý. Tak mlčím…“

Muž a žena se mohou v některých rysech značně lišit. Rozdílnost mezi dvěma způsoby chování – oba ještě v normě – bývá výrazně větší, než je vzdálenost mezi tím, co je ještě normální a co již poněkud patologické. Co je jiné, nemusí být ještě špatné.

Bonus: Manželé X si zavedli univerzální omluvu, prosbu o odpuštění a podanou ruku ke smíru, kterou nelze odmítnout. Byl to dotaz: „Chceš čaj?“ Tón otázky byl poněkud zpěvavý, jakoby nečeský. Není divu. Inspirovala je totiž písnička Ivana Mládka. Showman v ní zvukomalebně napodobuje vietnamštinu. Rodilí mluvčí tohoto jazyka se rozvádějí mnohem méně než Češi. Buď je to čajem, nebo míň než my vykládají důvěrnosti rodičům a kamarádkám.