Citová ordinace: Být spolu, dokud nás smrt nerozdělí?

Můj dotaz je asi trochu netypický. Týká se mého manžela. Jsme spolu už patnáct let, brali jsme se velmi brzy. V průběhu několika let se náš vztah začal zhoršovat. Manžel nemá zrovna příjemnou povahu, je hodně agresivní. V podstatě pořád mi byl nevěrný. Jsem věřící a snažila jsem se vydržet, do toho se nám narodila dcerka. Nakonec to došlo tak daleko, že mi oznámil, že se stěhuje k milence, a podá návrh na rozvod. Jenže krátce poté měl úraz, po kterém je trvale invalidní, milenka ho opustila a on se vrátil domů. Je v podstatě odkázaný na mou péči, protože je na vozíku, ale chová se pořád stejně. A já už nemůžu dál. Dávno bych ho opustila, i kvůli dcerce, které je teď deset a která jeho chování špatně nese. Nemiluji ho a on mne taky ne. Ale dala jsem slib - a teď jsem v pasti. Když odejdu, všichni mě odsoudí. Když ne, zblázním se. Co mám dělat? Díky moc…

Jsem psycholog, ne teolog, a po zkušenostech, jež mám s konfliktními páry, nejsem absolutním zastáncem zásady „být spolu, dokud nás smrt nerozdělí“.

Samozřejmě ukvapené rozchody jsou věc zcela jiná. Někdy ovšem ono „rozdělení“ osob, jež se cítí vázány slibem společného soužití i v nesnesitelných podmínkách, přichází prapodivně.

Dva roky jsem měl možnost vést skupinové diskuse zaměřené na výcvik asertivity v Mama help - tj. ve sdružení žen po onkologické operaci prsu. Jde o dámy velmi rozdílného věku, vzdělání, sociální situace. Mimo onemocnění a operaci mají ještě jeden prožitek společný. Nazval bych ho zážitkem osobní rezignované bezvýchodností. Jednodušeji řečeno neschopnosti přesvědčit okolí o tom, že se k nim nechová dobře. Nikdy nechtěly mnoho. Jenomže od některých pro ně důležitých osob dostávaly po emoční stránce velmi málo. Nebo dokonce nic. Trápily se tím. Posléze onemocněly. Nechci zjednodušovat ani psychologizovat složitý komplex příčin vážné nemoci. Leč dále naznačím, že „ není šprochu, aby na něm nemohlo být pravdy trochu“.

Zkusím popsat modelovou situaci. Chci, aby se někdo blízký ke mně choval poněkud jinak než doposud. Je to pro mne důležité.

Nejprve naznačuji co a jak, ale to nepomůže. Po delším váhání se osmělím a řeknu, co mám na srdci. „Neporozumí mi“, neupraví své chování tak, aby bylo snesitelné. Zvýším naléhavost sdělení, např. mohu zvýšit hlas. Když ani to nepomůže, opět zvýším intenzitu zmíněné naléhavosti. Obrazně řečeno již mocně křičím (nebo pláču). Opět to nepomůže. Dříve nebo později se dostávám do situace, kdy podvědomě začnu hledat chybu u sebe. Prostě to neumím srozumitelně říci. Napětí z nepochopení či „neporozumění“ obrátím proti sobě. Musím přece dělat chybu, jinak bychom se domluvili.

Tohle určitě nemusí dobře dopadnout. Vzniklý výrazný stres snižuje odolnost i podporuje zbrklé činy. Jsem slušný, zodpovědný. Jenže já nevím, co mám ještě udělat.

Radikální řešením může být sebedestrukce. Ta má samozřejmě různé formy. Namátkou psychosomatické nebo alespoň psychickými tlaky ovlivňované choroby, duševní onemocnění.

Takhle tedy ne! Jasné, jednoznačné a přitom korektní řešení nabízí využití asertivních práv. Hned první a základní sděluje: „Máš právo být sám sebe soudcem“.

Nemusíš se ohlížet na ty, kdož z nepochopení, pohodlnosti, nebo dokonce i zlého úmyslu tě zavrhnou. Co je nemorální, není asertivní. Kriteria morálky jsou dána zákony. Ne samozvanými vykladači.

Další v úvahu přicházející právo je dosti pragmatické. Nejsi zodpovědný za problémy druhých lidí. Máš nejen právo, ale i povinnost zvážit, zda jim můžeš pomoci. Dokážeš to? Marně zachraňovat tonoucího a utopit se oba, to není řešení. Zhroutit se z péče o nevděčného muže a ponechat dceru na pospas osudu …to je něco podobného.

Já ani vy nemáme takříkajíc patent na rozum. Možná hodnotíte situaci chybně, a i moje rady jsou špatné. Asertivita poskytuje i právo na chybu. To s povinností nést její důsledky. Namátkou dcera možná časem změní názor a vyčte vám, že jste měla s jejím otcem zůstat. Z toho sice nevyplývá, že jste udělala chybu, ale příjemné to není. I vy můžete časem změnit pod tlakem nových okolností postoj. Třeba se v budoucnu manžel změní k lepšímu a i vy mu pak znovu nabídnete pomoc. Když vám již dnes moralisté vyčítavě položí otázku typu: „Jak to asi s chudákem tvým mužem dopadne, když od něj odejdeš a nebude nikoho, kdo by mu vody podal?“ Odpovězte „Nevím“. Taková odpověď patří též do sféry asertivních práv.

Aplikace asertivních práv na řešení zdánlivě bezvýchodných situací není glorifikací cynismu ani egoismu. Je to jen ilustrace skutečnosti, že naše práva končí tam, kde začínají práva druhého člověka.

Nikdo pak není povinen učinit víc, než je v jeho silách. I z pasti se lze zachránit. Vždy máme asertivní právo říkat ne na nepřijatelné požadavky.