Zeť a rodinný konflikt

Pokud na veřejnosti sdělíte, že došlo ke konfliktu snachy a tchyně, dočkáte se chápavého úsměvu. To se očekává. Tchány považuje veřejné mínění za méně rizikové. Obecně se předpokládá, že tvrdé jádro tchyní (tzv. nášlapných dle J. Vodňanského) ovládá své muže natolik, že tito v případě konfliktu své ženy se snachou zaujímají jednoznačně a bezvýhradně její stanovisko. Projev tohoto stanoviska pak prezentují s patřičnou mírou samčí agresivity. Kompenzují si tak kastrační pocity vyvolané manželkou. V obecném povědomí bývá jako častý typ manžel nadměrně závislý na své matce (rodičích). Plzák jej po zásluze řadí mezi vysoce problémové – „zakázané“ typy pro manželství.

Zeť jako katastrofa

Praxe v manželském a rodinném poradenství nás přesvědčuje o tom, že nejen tchyně, tchánové a snachy, ale i zeťové mohou být značně problémovými, pro vztah katastrofickými osobnostmi. Nejčastěji se problémově projevují následující typy:

Velitel rodiny. Chce rozhodovat o všem a všech. Z faktu, že se do rodiny přiženil, vyvodí, že se stal supervizorem v rozsáhlé škále činností a vztahů, počínaje finančními operacemi a konče eventuální přestavbou domu či chaty tchánů.

Projektant. Se stavebnictvím nemusí mít nic společného. Projikuje, promítá postoje ke svým biologickým rodičům do vztahu k tchyni a tchánovi. Kdysi se s různými výsledky pokusil o revoltu vůči rodičům, ledacos zůstalo ještě nedořešeno, a tak se odreagovává v intencích Haškova „Maďar jako Maďar...“, zde ovšem rodič jako rodič.

Domovník. V domě, který na něj nebyl přepsán v patřičném registru nemovitostí, nehne prstem. Často a rád hovoří na téma „co by bylo, kdyby...“ a „nebudu se namáhat, když mi tu nepatří ani hřebík“. Pozoruhodné je, že ač leckdy i pravicového smýšlení, zaujímá stanoviska typu: „Půda patří těm, kdož na ní pracují.“

Dikobrazí dvojče. Představte si dva tulící se dikobrazy. Mají ostré bodliny a velmi jemnou kůžičku. Dikobrazí dvojčata jsou zvýšeně citlivá na cokoliv, co se jich může dotknout. Že i ony se bolestivě dotýkají druhých, se jich nedotýká. V rodině se vyskytují jako exemplář sdělující i mlčící. V prvním, méně častém případě podrobně mluví o tom, jak jim bylo ublíženo. V případě druhém ... mlčí. Mlčení je dlouhodobé, uražené a po všech stránkách významné.

Polpot. Šílený kambodžský marxista uvrhl obyvatelstvo své země do nepředstavitelné bídy, leč v nejedné západní bance měl tučné konto ve valutách. Známe pány, jež trvají na tom, aby rodina žila velmi skromně, ale na svých tajných fondech mají uloženy impozantní částky. Variantou je, že dotyční šetří na všem možném, zejména na výdajích za domácnost. Velkorysí bývají v nákladech, které považují za důležité. Zcela samozřejmě se snaží využít peníze všech příbuzných, kteří se (a je) dají. Pří vší úctě k různým cestovatelům a pokořitelům nejrůznějších přírodních lokalit, potažmo i k jejich sponzorům, si leckdy klademe otázku tzv. vynuceného sponzorství. Namátkou sem patří finanční podpora (pra)rodičů dospělé dceři a vnukům. Nejde o peníze navíc a pro radost, ale leckdy pomoc odvracející materiální bídu v situaci, kdy tatínek věnuje všechny peníze dejme tomu automobilovým závodům. Variantou tohoto typu charakteristickou pro současnou fázi kapitalismu u nás bývají:

Bukanýři. Rozhodli se podnikat a k tomu používají dejme tomu dílnu a pomoc tchyně a tchána. Využívají, ale neplatí. Nechápou, že pomoc přijatelná v začátcích podnikání stěží může být považována za normu trvale. Mají svou pravdu – je draho, velká konkurence... Zmíněnou svou pravdu má i další typ.

Žárlivec. „Nevyzpytatelné jsou cesty žárlivosti...“ dí Shakespeare. Ta z cest, jež máme na mysli, vede k žárlivosti nejen na rodiče partnerky, ale na celou její rodinu. Lze se setkat se „zákazy styku“, izolací ženy od příbuzných. Častá je i „alergie“ na určité osoby. Na banální výrok typu „bratr přijde v neděli za matkou...“ reaguje žárlivec kaskádou stesků, výčitek a útoků. „No jasně, ten tvůj bratr, miláček celé rodiny, on má totiž maturitu a je velký intelektuál, přitom...“

Rival. Dotyčný soupeří se všemi a vždy. S fair play si nedělá zrovna starosti. Spíše naopak. Tchán má celoživotní koníček, dejme tomu pěstování rajčat. Rival začne rajčata pěstovat a MUSÍ je mít větší. Prvky žárlení i rivality najdeme v následující problémové skupině nazvané:

Odstřelovač. Renčínův vtip ukazuje pána před senátem soudu. Ptá se: „Jakou pravdu chcete slyšet: absolutní, relativní, nebo tu, co vítězí?“ Odstřelovač je „pravdomil“ pravdy vytržené z kontextu. Ne, že by lhal. Má talent k černobílému vidění. Je mistrem v odhalování drobných racionalizací. Užívá sarkasmu, poněkud krutě nastaveného „zrcadla“. Namátkou: Tchyně se slzami v očích vzpomíná v úmrtní den manžela, jaký to byl dobrý člověk. ‚Odstřelovač‘ na to: „Byl moc hodný, když vás bil, tak vám jen zlomil ruku a nikdy ne páteř...“ Nic proti „bourání mýtů“, ale ne vždy je namístě. V oboru střel a výbuchů ještě zůstaneme.

Je zde typ Granát. Rodinná sešlost. Vše probíhá v klidu a pohodě. Najednou se ozve ryk a nadávky hodné honáka krav. Zetě rozčílila bezvýznamná drobnost. Ostatní nevědí co a jak, vnímají jen rozladu a mají pocit, že by bylo nejlépe brzy odejít. Byl to úmysl, nebo naopak nezvládnutá úzkost z oné sešlosti? Nevíme a nedozvíme se to. Jed můžete vzít na to, že čas od času se extempore bude opakovat. Podobně jako dle Parkinsonových zákonů padá krajíc chleba na zem vždy namazanou stranou, tak také „Granát“ exploduje vždy v nejméně vhodný čas a na nejméně vhodném místě.

Na závěr použijeme název přímo poetický: Slunce a stín. V úvahu by přicházel i název jiný – Protiva. To dle rčení „protivy se přitahují“. Dospělé dítě může být vskutku přitahováno protějškem zcela jiným, než jsou osobnosti, které znalo v rodině. Těžko, přetěžko si pak „padnou do noty“ namátkou velmi vyhraněný introvert a extravert, konzervativec a liberál, hluboce věřící a ateista, asketa a poživačník, bohém a pedant, silný kuřák a nekuřák, člověk milující život ve městě a naopak vesničan z přesvědčení, knihomol a praktik... pokračovat by šlo donekonečna. K i dříve běžným rozdílům dnes přibyly další. Zkuste vášnivému zahrádkáři vysvětlit, že je lepší brouzdat se na internetu než v sadu a naopak. Karel Čapek sice napsal, že „každý rozdíl je hoden lásky, protože rozšiřuje život“, ale ne vždy to takhle dobře dopadne. Hledání „tolerančních patentů“ je velmi obtížné. Co s tím? Tam, kde není ohrožována sebeúcta protistrany, lze doporučit maximální míru tolerance. Jiné, než je to, co my vyznáváme, ještě neznamená horší, nebo dokonce špatné. Jednáme dle zásady „žít a nechat žít“. Horší je to v situacích, kdy příchozí do rodiny nové příbuzné tvrdě materiálně vysává a prostorově uzurpuje. V dané situaci je několik možností. Lze čekat a nedělat nic v naději, že se vše nějak vyřeší. Výsledkem je, že situace je horší a horší. Je možné ustoupit a podřídit se mnohdy až k sebeobětování. Pak ovšem nemá smyslu plakat nad vývojem situace a marně si donekonečna stěžovat. Do třetice lze změnit postoje a následně chování k dané osobě. Změníme-li přístup, možná zjistíme, že jsme vlastně rádi, že zeť provozuje obchůdek v našich nebytových prostorách, byť za ně neplatí. Možná nás napadne, že doba se mění a hobby s ní. Pokud ovšem něco nemůžeme snášet, nezbývá než jasně vymezit meze. Nenechat se vydírat.

Na čem trvat a co tolerovat?

Zvážit, co je pro nás větší přínos. Dejme tomu, budeme-li tolerovat občasné výbuchy cholerického příbuzného, nebudeme na Vánoce sami. Jinak ano. Důležité je naučit se říkat „ne“ na nepřijatelné požadavky, nebát se možného negativního vyhrocení vztahů. Závěrem dodejme, že ledacos je možno ke stáří přejít, vzdát se toho, mávnout nad tím rukou. Hlubokou pravdu má rčení: „Blaze tomu, kdo nic nemá...“ Je však jedna výjimka. Rozhodně nedoporučujeme nadměrnou velkorysost v otázkách souvisejících s byty a bydlením vůbec. Patří sem i rekreační příbytky, na něž jsme citově vázáni. Mít v tomto ohledu „své jisté“ a pokud možno pohodlné je v současných podmínkách předpokladem klidného stáří. Pouhým slibům věřit nelze. Naděje, jak básník dí, jsou tu proto, aby byly zklamány. Jen co je vskutku kvalitně, nejlépe dobrým advokátem a notářem psáno, je i dáno.

Autor je psycholog manželské a rodinné poradny v Brně. Problematice soužití generací se věnuje v knize Nyní jsme jedna rodina (Praha, Motto 1999).