Obrazy v mé rodině

Jednou se malá sousedovic holčička zeptala mého dědečka, kdo je ten člověk na portrétu, který visí na významném místě nad dveřmi naší sednice (jak se kdysi říkalo obývací kuchyni), aby ho každý viděl. Dědeček odpověděl s hrdostí: "To je Mistr Jan Hus." Holčička odpověděla s nevinnou nevědomostí: "My máme doma taky Husáka." Bylo to v 50 letech, myslela housera. Jaký to projev nevzdělanosti! Dlouho to byl v naší rodině fór o lidské nevědomosti.

V jejím věku jsem nejen věděla, kdo tenhle velikán české historie je, ale mohla jsem s dědečkem zazpívat přesmutnou píseň o jeho osudu a umírání na hranici na břehu Rýna.

V jiném pokoji jsme měli kopii známého obrazu Václava Brožíka, kde Jan Hus stojí před papežským soudem v Kostnici, statečný a ušlechtilý reformátor, největší ve své době. Možná, že nevíte, že je jmenován mezi svatými v americkém evangelickém lutheránském kalendáři, že je také mezi svatými v ortodoxní ruské a řecké církvi, kde je uctíván za to, že chtěl vrátit katolickou církev ke kořenům. Nemusím vám vyprávět o husitských válkách, ani o tom, že Martin Luther byl až 100 let po něm, což teprve o tom, že teprve v roce 1999 mu byla papežem udělena milost.

Jak můžete jasně vidět, můj dědeček z tatínkovy strany byl oddaný evangelík a český patriot. Ne tak na maminčině straně rodiny. Ale než se k tomu dostaneme, prohlédneme si ještě pár obrazů v tomhle domě.

Další velký obraz byl také reprodukce jiného známého obrazu: Karel Havlíček Borovský se loučí s rodinou při deportaci do exilu v Brixenu. Srdceryvný obraz objímající se a plačící rodiny za policejní asistence, vyrvané ze spánku uprostřed noci. Milovala jsem ten obraz českého spisovatele, publicisty, prvního moderního novináře, básníka, literárního kritika a hlavně v nejmodernějším chápání slova bojovníka za svobodu slova. I o něm mohu zpívat starodávné i moderní písně: jako Havlíčku Havle nebo Spi Havlíčku v svém hrobečku. O recitování jeho Krále Lávry či Křtu Sv.Vladimíra, o Brixenských elegií nemluvě. Milovala jsem ho a byl mi vzorem.

Další důležitý obraz v domě mého dědečka byla svatební fotografie mého tatínka s jeho první ženou Vlastou (jak vidíte velmi patriotické jméno matky mé starší sestry). Visela nad parádní manželskou postelí, ve které nikdo nespal, jen my, když jsme přijeli na návštěvu. To pak moje maminka musela s námi dětmi spát pod tím obrázkem. Můj tatínek byl vdovec. Moje maminka nikdy neměla ráda tenhle dům, protože v něm nebyla nikdy opravdu plnoprávně přijata. Už jsem vám o ní prozradila, že byla Slovenka a k tomu ještě katolička! Vlasta naproti tomu byla protestantka a z fajnové měšťanské rodiny.

Dům, ve kterém moje maminka vytvořila svůj nový domov, byl v pohraničí, v České Lípě, kam s tatínkem odešli. Tam byl největší obraz Kristus na hoře Olivetské. Také předpokládám reprodukce známého obrazu od Giovanniho, nebo inspirovaný tím krásným dílem. Prodávaly se na slovenských poutích. Nad postýlkami nás dětí visel také populární obrázek dvou maličkých dětí kráčejících přes most, nad kterými bdí anděl strážný. Modlili jsme se k němu každý večer: "Andělíčku, můj strážníčku," do té doby, než jsme byli převychovány pionýrskou organizací.

Také v našem domě viselo pár diplomů za vynikající práci. Moji rodiče byli pilní a pracovití i za komunismu. Nejen tatínkovy diplomy, i maminčiny. Maminka byla údernice. A pár moderních originálů, které rodiče vyhráli na některých bálech za těch šťastných let, nebo také odměny za dobrou práci.

V domě mých prarodičů na Slovensku byl jakýsi koutek se svatými obrazy, nejhezčí s Ježíšem a jeho krvácejícím srdcem. Později, když dům převzal můj strýček Štefan, Kristovo srdce a ostatní obrazy svítily věčným světlem. Můj strýček byl velmi šikovný, a uměl to s elektřinou. Postavil si svou vlastní televizi, když byly ještě velmi drahé a nedaly se koupit, jeho první ledničku, byl promítačem a ředitelem místního kina v jedné osobě. Byl také členem komunistické strany. Na Slovensku to šlo. Jedno nevylučovalo druhé. V Čechách to možné nebylo - být hluboce věřící katolík a být ve straně. V domě mého strýčka se modlili před každým jídlem, chodili do kostela, který byl vystaven a opravován z peněz vystěhovalců, kteří žijí kolem Chicaga v Americe, a chodili jsme s rodinou každý rok na velká procesí o pouti na Golgotu s křížovou cestou vystavenou v roce 1946 za stejné americké peníze.

Když jsem se narodila já, nechala mne maminka rychle pokřtít, dříve než babička s dědou dorazili, v katolickém kostele U Panny Marie Bolestné. Oni ovšem zase tak moc nespěchali, byla jsem jenom holka. Byli by maminku přijali do rodiny, kdybych byla bývala chlapeček.

Když se konečně můj bratříček narodil po příšerně těžkém porodu s mnoha zdravotními problémy, přikvačili velmi rychle a pokřtili ho bez maminčiny účasti v Československém evangelickém kostele.

Moje maminka později, aby ho mohla pochovat a modlit se za něj v jeho kostele, přestoupila na evangelickou víru. Bylo to v České Lípě, ve velmi aktivní moderní obci, kde za pár let bude pastorem můj přítel Sváťa Karásek a kde se zrodil evangelický odpor vůči státu - disidentské evangelické hnutí. Za svoje kázání si Sváťa odpykal dlouhý trest ve vězení.

Když se moji rodiče vrátili po smrti dědečka a babičky do starého domu v Českém ráji, přebrala hospodaření moje maminka. Portrét sestřiny maminky visel nyní v pokoji mojí sestry a nad méně parádními manželskými postelemi visel náš známý Kristus na hoře Olivetské. Maminka zůstala v hloubi duše věrnou katoličkou až na věky, i když protestantská církev si na ni dělala nároky.

V našem domě bylo i mnoho obrázků mého zemřelého bratra. Černobílé i kolorované. Barevná fotografe se teprve rodila. Také já a moje sestra v národních krojích. Národní uvědomění bylo dál v rodinné tradici. Také tu byl velmi dojemný obraz mého tatínka, když byl maličký chlapeček, který teď visí v mém domě. Díky moderní technice i v domě moji sestry. Můžeme ho mít obě. Protože to byla moudrost našeho tatínka, jeho laskavost a láska k nám oběma i jeho oběma ženám, které nás svedly dohromady.