Ze Slovenska až na konec světa VI

Maminka se vrátila, ale barák zůstával prokletý dál.

Já jsem odešla do Prahy na studia, Anuška dál dávala přednost opalování u Jizery před prací na omítání domu. Obě jsme tvrdily, že nás barák nezajímá, ať si s ním dělají, co chtějí.

Vdala jsem se hned po škole, dřív než Anuška, která tvrdila, že se vdávat nechce. A odstěhovala jsem se do Prahy. Byl to téměř idylický čas, kdy maminka s Anuškou spolu vycházely, protože obě milovaly mého syna Davida. Konečně chlapeček. Náhrada za Pepíčka. Můj tatínek ho také zbožňoval, ale jeho nemoc mu nedala radovat se dlouho. Když bylo Davidovi 6 měsíců, tatínek náhle zemřel. Ta nečekaná ztráta sblížila maminku s mojí sestrou Anuškou a posílila naši blízkost. Myslela jsem si, že prokletí domu se zlomilo, když se obě vzdaly své třetiny v můj prospěch, ač jsem to nechtěla. Tak jsme měly každá dcera půlku domu. Nebyla jsem moc ráda, protože maminka žila s Anuškou v domě, kde jí nic nepatřilo. Já jsem dům skutečně nechtěla. Žila jsem v Praze a trávila v domě jen letní prázdniny u babičky. Teď už se dvěma dětmi. Ještě než se mi narodila dcera, Anuška se nečekaně vdala. Ženich byl fešák, ale halama, a velmi brzy začalo být jasné, oč mu jde.

Šlo mu o ten barák. Byl hospodář, rád kutil na věcech. Měl však jednu špatnou vlastnost, mimo svého hrubiánství, práci nikdy nedokončil. Hospodařil v domě jako pán. Pokácel mamince stromy, aniž se jí zeptal, dělali jí potíže a ona se rozhodla už podruhé z baráku, kde nic neměla, odejít. Koupila si na stará kolena, jak ona říkala, ale byla ještě mladá, malinký domeček v podzámčí. Já jsem mu říkala kůlnička na dříví. Ale to zase předbíhám.

Maminku nepřesvědčovalo ani to, že přece bydlí v mé půlce. Brzy došlo na mé obavy. Jakmile se maminka odstěhovala, vytrhal ženich podlahy v mojí půlce domu bez dohody a chtěl tam prý dělat isolaci. A začali mě nutit moji půlku prodat. Nechtěla jsem, říkala jsem mojí sestře, že na to doplatí, když to ode mě koupí spolu s ním. Nedala si říct. Doplatila. Prokletí dům neopustilo. Nejen, že mu musela vyplatit jeho část po rozvodu, ale mnohem vyšší sumu, než kdy vyplatili mně (Při vystěhování jsem musela podepsat, že mi nikdo nic nedluží. Byl by to na nich vymáhal stát.) Tak jsme se dohodly, že to vynahradí mamince péčí, když bude potřebovat.

Nevynahradila a teď se o dům dohaduje se svými dcerami. Nevím, co by mohlo jeho prokletí zlomit. Nějaký velkorysý čin. Projev lásky a úcty od některého z dětí, prošustrovat ho na studia, něco takového, jinak bude věčně prokletý.

Ale mojí mamince už je to jedno, je na pravdě Boží. Ale jistě se tam na obláčku raduje a ukazuje mi, že pravdu měla ona. Její kůlnička na dříví se prodala za téměř půl milionu korun. A to už byly peníze i v Americe a tak moje dcera, která domek zdědila, se dokonce mohla podělit o peníze se svým starším bratrem, který je zrovna velice potřeboval.

Dům si prý si koupil někdo ze Slovenska. Hradiště není konec světa, ale začátek západu, alespoň pro někoho, pro všechny slovenské, ukrajinské, rumunské dělníky, kteří sem chodí na práci a zase se na ně mnozí dívají skrz prsty jako kdysi na moji maminku, která sem přišla na konec světa ještě skoro dítě, ale dokázala se postarat o svoji rodinu na Slovensku a později o všechny tři děti. To, že tu někteří nezapomněli, že přišla za prací, a i jiné podobné starosti o její bohatství či chudobu, ji také už nezraňuje.

Ona byla bohatá, měla svá vnoučata, spoustu přátel, adoptovali ji za babičku všechny moje přítelkyně i přátelé mých dětí v Německu a měla i ten dům, který nebyl prokletý, ale požehnaný její hrdostí, pracovitostí a láskou. Tak ať se v něm tomu novému majiteli dobře žije, ať se maminka může z obláčku dívat, jak domeček kvete.