Ze Slovenska až na konec světa II

Svůj manželský život začali moji rodiče v rodinném domku tatínkových rodičů. V tom domku, kterému tatínek obětoval svá studia na dopravní škole. Snil o tom, že bude výpravčím. Ale maminka, moje babička, se ho zeptala, když se naskytla možnost levného úvěru na výstavbu domku: "Pepíčku, chceš studovat nebo chceš, abychom měli barák?" Pepíček byl hodný syn a věděl, co maminka chce slyšet.

A tak měli barák a tatínek se vyučil zámečníkem. A ten barák byl od té doby prokletý, protože mu obětovali budoucnost syna. To je můj pocit. Proto je ten b a r á k také důležitý v příběhu mojí maminky. Byly v něm dvě slepice na jednom smetišti.

Brzy se ukázalo, že s mojí babičkou to lehké nebude. Byla princmetálová a byla zvyklá rozhodovat. S mojí maminkou někdy zacházela tak, jako by sloužila u ní místo u Patočků. Moje maminka měla také svou hlavu a tak se mladí rozhodli odejít, jako mnozí tenkrát v podobné situaci, do pohraničí.

První vlna zlatokopectví už byla pryč, když se naši rozhodli, už se "nevybíraly" ani domy, ani byty, už bylo všechno rozebráno. A tak tatínkův kolega, který měl byt pro jejich rodinu příliš velký, mu kus svého paláce přenechal. Konečně byli ve svém.

Někdy v té době hned po přestěhování jsem se narodila já. V horkém létě roku 1946 v červenci. Maminka šla do nemocnice pěšky. Sanitky v té době byly vzácné, když nešlo o život, musel se člověk dopravit sám. Porod byl těžký a se zklamáním, že nejsem kluk. Naše hodná sousedka paní Kratochvílová mě chtěla uchránit před mukami pekelnými, kdybych zemřela nepokřtěná, a odnesla mě sama coby kmotra do kostela Sv. Magdalény, její patronky, v dečce od UNRY pokřtít. Ona měla samé kluky a byla z holčičky celá bez sebe, tak jsem dostala druhé jméno po její tragicky zemřelé dcerce Alence. Jsem tedy Věra Alena.

Babička s dědou neprotestovali, že se tak stalo v katolickém kostele, nebyla jsem kluk, tak na tom tolik nesešlo. Ale byla to maminčina výhra a babička jí ji nezapomněla. Položili mě do postýlky, jediného kusu nábytku po Němcích, který jsme měli. Vydali ji mamince ze skladu, kde byly uložené věci, které nikdo "nezabral". Vychovala jsem v ní později své tři děti. Spávala v ní u babičky i Clarisska.

Maminka měla miminko a byla přepečlivá, ustrašená a šťastná. Však to znáte. Měla ale vlastně děti dvě. Mě a už 5letou Anušku, které všichni neustále připomínali, že "Ona nemá mámu", i když mojí mamince říkala mámo. Maminka nechodila do práce, ale snažila se přivydělat, jak se dalo. Sbírala borůvky, pomáhala sedlákům v okolí, pletla, šila. Nebyla ještě dost zotavená z prvního porodu a byla znovu těhotná. Tentokrát to byl kluk. Porod byl ještě těžší, trval dlouho, nakonec museli použít kleště. Bratr Pepíček se narodil s následky těžkého porodu. Babička s dědou si tentokrát dědice nenechali vyfouknout a dali ho sami pokřtít v Československém kostele. V tom, kde o mnoho let později bude kázat Sváťa Karásek svou slavnou a osudnou mši o silných ve víře.

Můj malý bratříček byl neustále nemocný, měl 9x zápal plic, než zemřel ve třech letech.

Na této fotce jsme všechny tři děti. Je to jedna z mála Pepíčkových fotografií a je dělaná krátce před jeho smrtí. Visela u nás vždycky doma velká kolorovaná (barevně se ještě nefotilo) jako obraz ztraceného štěstí...

V té době se o mě a o moji sestru často starala babička. Anuška byla její všechno, já ten nepovedený kluk. Dnes tomu rozumím, opakuji do jisté míry její osud. Vychovávala Anušku od prvních dnů na kozím mléce, když její maminka po porodu zemřela. Až do 4 let byla s ní a byla jako její druhé dítě. A teď nějaká "Slovena" místo, aby porodila syna, porodí ještě jednu holku, proč vůbec má děti, má se starat o sirotka! A pak Pepíček, všechno určitě dělá špatně!

Maminka chodila nejen po doktorech, ale po léčitelích, než je komunisté pozavírali, prý za podvádění. Nepomáhalo nic. Pepíček nechodil, nemluvil, byl slaboučký, až jednoho rána, než mu maminka ohřála mléko, zemřel. Maminka pitvu nechtěla, tak nevíme dodnes proč.

V tom okamžiku se zlomil celý maminčin život. Jako většina rodičů v takové situaci přikládala vinu sobě. Nejdřív, že řekla doktorovi, že je mrtvý a ten jí odpověděl, tak co bych tam jezdil. A co když mrtvý nebyl? Až k tomu, že je vinna, protože při porodu málo tlačila a málo křičela a tak jí nepomohli.

Už tak hubená moje maminka zhubla ještě víc a propadla se do těžké deprese. Babička si nás vzala k sobě a tatínkovi nařídila, aby maminku odvezl zpátky na Slovensko, ať si s ní dělají, co chtějí, když se neuzdraví, nemusí se vracet. Tatínek ji tam odvezl, ale chodil s ní po doktorech. Poradili mu, že by jí těžká práce, na kterou se ale bude muset soustředit, mohla pomoci.

Maminka se uzdravila a stala se soustružnicí. Nevím, jak se uzdravila, ale určitě hlavně kvůli mně, protože děti byly náplň jejího života. V její pracovní knížce, se kterou přišla do Čech, napsali: "Speciální vzdělání žádné. Speciální schopnosti žádné." To ale nebyla pravda. Moje maminka byla pracovitá, víc než kdokoliv jiný, ale i učenlivá a snaživá a učila se rychle. A tak se stala údernicí, trhla všechny mužské ve své dílně.

Já jsem chodila do školky, byla hubená a přecitlivělá a měla sny, jak mě honí smrt. Anušku už babička zpátky mamince nedala. Už dávno začala chodit u ní do školy v Mnichově Hradišti a už jí bylo skoro 10, když Pepiček zemřel. Když se maminka vrátila, bylo ji skoro 11 a mně 6.