Ženy v mém životě

Přítelkyně jsou v životě ženy velmi důležité. Pomáhají ji překonat těžkosti života, radují se s ní ve chvílích štěstí. Na myšlenku napsat o nich, mě přivedl jeden z takových těch mailů, které chodí a musíte je poslat dál, protože jinak se něco stane. Tak tenhle ani tak moc nevyhrožoval a byl navíc opravdu moudrý a jak je vidět inspirativní.

Bylo v něm něco o tom, jak utíká čas, vášeň vyprchává, děti odcházejí, rodiče odcházejí na věčnost, ale přítelkyně jsou tu pro nás stále. Nevadí, kolik času prošlo a jaké fyzické dálky mezi námi existují. Kamarádka není nikdy tak daleko, abys k ní nemohla přijít, když potřebuješ...

Jak důležité je přátelství a společenství žen poznáte hlavně, když jste vytrženy ze svého okolí, z domova. Přátelství nahrazuje v emigraci rodinu. V Americe i Američanům samotným, kteří se odstěhovali na druhý konec států (je to často víc než přes celou Evropu), je přátelství a podpora okolí velmi důležitá.

Moje cesta údolím života, jak o něm mluví v tom poetickém mailu, opravdu nebyla jednoduchá. Prošla jsem na ní velký a různorodý kus světa. A tak jako jsem zakládala zahrádky, zakládala jsem i přátelství ještě ve vysokém věku, kdy už obvykle pěstujeme jen ta stará.

Ale jinak to ani nebylo možné. Jak bychom existovali, vychovávali děti, pracovali a žili bez přátel a hlavně přítelkyň v mém životě. Nedávno se mě někdo zeptal, jak to, že už zase máš tam někde v Prčicích na malém ostrově přítelkyni, když jsi tam teď přišla?To je tak: přítelkyně rodí přítelkyně, někdo Vás doporučí anebo se prostě potkáte náhodou a je to, jako byste se už dávno znaly. Mně některé dohodila moje dcera Lejčinka, která jich má také hodně a některé jsou spíš v mém věku. A tak vám o nich budu psát, ani nevím, kde začít, zda ještě doma, před odjezdem, když jsme byli něco jako mor či cholera pro mnohé tzv. přátele a přátelství se začínala dramaticky prověřovat. A byly to hlavně ženy, které byly statečné a stály při nás. Nebo až tady, tedy vlastně těmi v Rakousku a Německu v prvních emigračních letech.

Raději začnu prvními roky emigrace. Odjeli jsme v roce 1980 v prvních zářijových dnech. Chtěli jsme už v srpnu, kvůli škole, ale vyšlo to dobře, škola ve Vídni začínala později.

Nebydleli jsme v klasickém lágru, ale v přechodném bytě pro rodiny s dětmi, zřízeném v obludném secesním domě, který prý byl kdysi vojensky lazaret.

Tam bylo hned v jedné kuchyni žen jako máku. Bydleli jsme stylem, kterému se v Rusku říká "Kumunalnaja kvartita". A lidé tam tak žijí dodnes, nebo u nás rozdělený byt v časech komunismu. To znamená kuchyň, záchod a koupelna jsou společné pro několik rodin. V našem případě to byly rodiny tři. Jedna s jedním dítětem, jedna bezdětná, my jsme měli děti tři. Pak se to měnilo, jak lidé přicházeli a odcházeli. To může samo o sobe vést k pěkným rozepřím a nespokojenosti mezi ženskými, což si jistě dovedete představit.

Když jsme tam přišli, byla jsem nejstarší, ale nová a hlavní slovo měla v kuchyni Miládka Kratochvílová, drobné, krásné okaté stvořeni, jinak herečka Černého divadla a tenkrát manželka J. Kratochvíla. Vypadala tak křehce, že byste v ní tu alfa osobu ve smečce nikdy nehledali.

Ale poslouchaly jsme ji všechny. A ona nejen že výborně vařila, uměla vzít za jakoukoliv práci a neváhala třeba převzít moji službu, když jsem hned na začátku onemocněla, jak už to při takových změnách bývá. Ne že by byla princmetalová, nebo poroučivá. Naopak milejší stvoření jsem málokdy potkala. Převzala za mne službu, bez mrknuti oka. Nevím, kde se to naučila, ale byla velmi zkušená a uměla věci zorganizovat. Podlaha i kuchyň se myly kazdý den, nikdo neremcal... A to všichni vařili a složitě česky a báječně. Musím ale přiznat, že když odjela, už nikdy nebyl ve společných místnostech našeho bytu takový pořádek. Nějak po ní nikdo nepřevzal to žezlo přirozeného panováni a pořádek šel zlehka do háje.

Že by to převzal muž, o tom nemohla být v téhle generaci ještě řeč. I když zevšeobecňovat bych neměla, protože byli i takoví muži, jako například Olda Unger, kterému dodnes vděčím za mnohou praktickou radu v nakupování a hospodaření. Jak už to u mužských bývá, když to převezmou (jeho žena měla práci v Rakousku, on ne), postaví to přímo na vědeckou úroveň. My nakupujeme podle instinktu, on měl všechno geniálně naplánované. Nepřeháním. Nejen, že uživil z podpory svou pětičlennou rodinu, z nichž tři byli dospívající kluci, budoucí hráči amerického fotbalu, kteří jedli hory jídla, ale ještě dokázal ušetřit. A díky tomu se tu ocitá mezi kamarádkami, které kladně poznamenaly můj život. Doufám, ze mu ta společnost vadit nebude. Jeho žena Iva na mne vždycky působila svým klidem a moudrostí, jakou vedla rodinu.

Když Miládka odjela se svým mužem a přáteli do Ameriky, začali se v jejich bývalém pokoji střídat členové českého undergroundu, s rodinami nebo jednotlivci. Přicházeli i další, na návštěvu, nebo si vyprat prádlo, a obyvatelé dalších bytů v domě. Například Dáša Londýnová - Vokatá, která mne naučila dělat právě moravské koláče. Pekla nejen pro svou rodinu, ale i pro kluky, kteří byli sami, ale hlavně po večerech zpívala. Přehodila svou krásnou nožku pres nožku, opřela kytaru a už to jelo. Když přijel na návštěvu Sváťa Karásek, byly koncerty v kuchyni ještě lepší.

Dáša Vokatá zcela vpravo s bandou našich emigrantských dětí, ve Vídni na podzim 1980.

Po přestěhování do Mnichova jsem znovu nalezla svou ruskou kamarádku Věru, která nám byla svědkyní na svatbě v Moskvě v roce 1969. Pracovala na Svobodné Evropě už léta a jistě se za mého muže přimluvila, když tam žádal o práci. Ukázala mi krásy a zajímavosti Mnichova, pomohla s hledáním školy pro děti, vyvezla mne do Alp, koupaly jsme se nahé v nádherných bavorských jezerech za světla světlušek. Teď jsme zase daleko od sebe, ale vídáme se v různých místech světa. Naše stejně staré dcery nám vyrostly. Jsme obě babičky.

Moje Věra v Mnichově. Při výletu do Alp.

Moji kamarádku Dádu jsem si našla díky dětem. To je vůbec známý emigrantský fenomén - děti na dětském hřišti a psi při procházkách v parku vám nejsnadněji nadělají nové známé, v lepším případě přátelé. Máme obě stejně staré syny Davidy a měly jsme v té době společně radosti i starosti. Stejně vidění světa. Dáda je neuvěřitelně šlechetný člověk. Mezitím nám děti vyrostly a časy se změnily. Dáda je zpátky v Praze a já ještě o kus dál, než před lety. Ale neztratily jsme se...

Moji první přítelkyní v Americe byla učitelka moji Lejčinky, Edigna. Už jsem vám o ní několikrát vyprávěla v "kalifornských časech". Přestěhovala se se svým mužem do Kalifornie pár let přede mnou z Mnichova, kde učila mou dceru němčinu na americké High School. Byla z Bavorska od českých hranic. A tak jsme spolu pekly vánoční cukroví, štrúdly, zpívaly koledy a lidové písničky, vychovávaly děti a vnoučata, chodily do divadla a na koncerty. Úplně jako v tom muzikálu, který tady hrají čeští starousedlíci o starých časech, kde se přátelí česká a bavorská rodina (jmenuje se Okovaná truhla). V daleké cizině je najednou Evropa malinká a tak nehledáte, co vás s bývalými sousedy rozděluje, ale co vás spojuje. A to jsou právě ty vůně maminčiny kuchyně, stejní králové a světci a stejně melodie... Nemůžu k ní už sice zajít na kafíčko a švestkový koláč, ale vídáme se na Facebooku.

Moji poslední nejnovější kamarádku jsem poznala díky psům. Je klientkou mojí dcery Lei, veterinářky, a slovo dalo slovo, že obě mají český původ a Lejča, že má maminku... a tak jsem měla tady v Galvestonu přítelkyni, ještě než jsem se sem za smutných okolností stěhovala. A navíc ještě takovou, jako bychom se znaly už od dětství. Naše osudy se značně podobaly, pocházely jsme že stejného kraje. Obě jsme měly tři děti v blízkém stáří...

Přijala mě s otevřenou náručí, otevřela mi svůj krásný dům a byla mi oporou v prvních těžkých časech po přestěhování a těžké depresi po ztrátě manžela. Stejně jako Miládka ve Vídni, je kuchařkou od Boha. Jak Vasilisa v pohádce o Žabce královně: Mávne jedním rukávem a napeče chleba a dobrot, mávne druhým, posbírá kostičky a drobečky... Práce je pro ní zábava. Je neuvěřitelně šikovná. Na co sáhne, všechno se jí daří. Nejen v kuchyni. Je stavební inženýrka a opravila tady v Galvestonu po hurikánu spoustu domů, včetně krásného historického kostelíka, jednoho z nejstarších na ostrově. Naučila mne mít Galveston ráda. V jejím domě jsme slavily Mardi Gras a mávaly průvodům. Naučila jsem se péct stejně dobrý chléb jako ona, pořádaly jsme čajové a hudební dýchánky. Jmenuje se také Věra a bude se mi po ní stýskat, protože se bude stěhovat na Floridu. Tak to v Americe chodí. Ale třeba ji vítr zanese zase zpátky. Má tady syna a nechala mi tu pár kamarádek.

Moje přítelkyně Věra v Galvestonu s jejím psem Kelly.

Svou zásobu přítelkyň jsem tímhle vyprávěním zdaleka nevyčerpala. Vynechala jsem Stuttgart, Berlín, Keiserslauterrn a krásnou Virginii. Jen jsem tak ťukla. Seznámila jsem vás jen s několika z nich. Jsou to jen příklady žen v mém životě. Určitě se k ním zase někdy vrátím. Hodím jich pár do jednoho pytle, třeba malířky, nebo učitelky, blízké cizinky v cizině...všechny by vydalaly na dlouhé vyprávění. I vy určitě máte přítelkyně, bez kterých si život neumíte představit. Napište o nich.