Paní Dolanská

Jsou starší dámy, kterým vadí hluk a přílišná pohyblivost dětí, které se nikdy nezasmějí na celé kolo, nebo nahlas, které si neustále dávají pozor, aby náhodou nevypadly z role, nevypadaly směšně nebo nepatřičně.

Ne tak moje pani Dolanská: umí se zasmát halasným nakažlivým smíchem, žádnou legraci nezkazí, s dětmi si umí popovídat a třeba si s nimi i uplete věneček z polního kvítí.

A kdybyste ji slyšeli zpívat písničky ať už národní nebo i nějakou klasiku za vlastního doprovodu na klavír…

Nikdy nikomu nemaže med okolo pusy, řekne vám na rovinu, co si myslí a stojí za tím, umí vyjít i na barikády, když na to přijde. Jako v našem sporu mladé emigrantské generace se starou se postavila plně na stranu mladých, a bila se jako lev i za cenu, že v klubu starých už ji za to nechtěli. Nic tím neztratila, mladá duchem mezi mladé zapadla jakoby jí bylo 30… Oni ztratili nejvzdělanějšího ducha… A kolik, že jí je? Tenhle podzim se ji naplnila devadesátka.

Mile dámy, stále ještě pořádá setkáni českého klubu v San Diegu, chodí dvakrát týdně plavat, řídí (jen v noci už ne). Překládá pro Český dialog, vládne počítačem lépe než kdekterá mladší z nás.

Jak se dopracovat takového požehnaného věku tak svěží a plná elánu?

U paní Dolanské to určitě bylo zajímavým, bohatým, vzrušujícím a mnohdy i nelehkým životem, jaký vás nenechá zkostnatět.

Nechci psát její životopis, na ten se můžete podívat do Českého dialogu, chci vám napsat o mém setkaní s ní, o tom, jakou pro mne byla inspirací. Asi se ptáte, proč jsem na začátku řekla "o mojí paní Dolanské".

Protože jsem si ji přivlastnila jako životni vzor, jako někoho, kým bychom chtěli být, až budeme tam, kde se říká "na sklonku života". Víme všichni, že tam směřujeme a čím je to blíž, tím příjemnější je potkat někoho, kdo je tak fit, hlavně mentálně, že o žádném sklonku nemůže být ani řeč. I ona má své bolístky, problémy, ale že by byla na sklonku života vám vůbec nepřipadá. Jen si někdy postěžuje, že zase někdo odešel, z mladších obvykle než ona…

Všude ve světe je zvykem, ze Honzové a princové odcházejí do světa za štěstím, ale hlavně, aby se vrátili moudřejší a zkušenější. Bylo to dříve I v Čechách a zase to teď tak, zaplať pánbůh, je.

Jen za časů tyranie, nejdříve nacistické a pak komunistické, to nešlo. Země se musela opustit navždy. Pro mnohé to tak i bylo, už se nikdy domů nevrátili. Někdy v pohádkách odcházejí i princezny, mladé dívenky, zachránit své milé nebo bratry. Jen si vzpomeňte na ty Andulky, princezny se zlatou hvězdou na čele a Marušky. Jedna taková Maruška moderní doby byla právě paní Marie Dolanská. Odcházela za svým manželem a než přeplula oceán, únorový puč ji zavřel cestu zpátky.

Platí o ní víc než o mnohém z exulantů, že do ciziny neodcházeli, jak se obvykle tradovalo, ti nejchudší, kteří neměli nic a šli hledat štěstí. Ale že odcházeli také ti nejstatečnější a nejodvážnější.

O obou vlnách české emigrace z roku 48 iI 68 platí, že hlavně ti nejvzdělanější. Marie odešla za svým mužem jako mladá studentka s planými obavami, zda její angličtina bude stačit na studium na americké universitě. Vystudovala výborně a sama se stala vynikající pedagožkou. Bylo by zajímavé vědět, kolik amerických studentů prošlo za ta léta učení jejíma rukama.

Obě její děti vystudovaly technickou universitu a oba stále ještě mluví trochu česky. Marie i její dcera učily po listopadu v Čechách a na Moravě angličtinu a snažily se pomoci novému vedení i řadou finančních podpor, které zorganizovaly.

Pani Střížovská o ní napsala v medailonku v Českém dialogu, že je přímá, energická a výkonná a nemá ráda lenochy a kňouraly. O kolika mnohých mladých lidech to můžete říci.

Je z té generace, která byla skutečně vzdělaná, vychovaná k pracovitosti, odpovědnosti a lásce k vlasti. Při tom vyrostla ve Vídni a žila doma jen pár válečných let, aby se zase vydala na pouť světem.

Vskutku málokdo vykonal za hranicemi tolik pro Československo a později pro českou a slovenskou kulturu jako ona. A to vůbec není přehnaný výraz a slovo vlastenka taky není zastaralé, když vidíte její úsměv .

Při našem prvním setkáni v San Diegu hrála v klubu Dvořáka a pak jsme skončili u moravských lidových. Byla neúnavná.

Nikdy nikomu nezáviděla, nikdy nepomlouvá, co potřebuje, řekne vám přímo, ale neuráží, respektuje i ty, kdo s ní nesouhlasí.

Hudba je její život. Že by to bylo to tajemství živé vody?. Možná. Ať už je to cokoliv, určitě je to také její zdravá, veselá, svobodná duše. Popřejte jí se mnou, ať jí a všem, kdo ji mají rádi, ještě dlouho hraje a zpívá.