Kapitola první: Malá Veronika jde do světa
Když moje maminka šlapala pěšky v zimní čvachtanici do služby, ty se vždycky měnily po Vánocích na Štěpána, od vlaku pár kilometrů do svého prvního pracovního místa u sedláka, řekl jí její zaměstnavatel pan Kučera: "Co vidíš tamhle ta světýlka tam v kopcích, tak to už jsou Němci." Bylo to už po záběru Sudet a skutečně v kopcích za Mnichovým Hradištěm směrem na sever už žili Němci. Maminka měla v kufru pas Slovenského štátu a byl to pro ni konec světa. Konec světa, kterému ještě rozuměla. Tam končila i ještě jinak svobodná Evropa. Pro maminku to hlavně znamenalo, že byla levná pracovní síla. Přišla do Čech na inzerát.
Bylo jí tenkrát něco přes 16 let, vlastně ještě skoro dítě v dnešních poměrech. Byla navíc jako za groš kudla. Drobná a hubená. A roky pak byla vlastně hlavní živitelkou rodiny doma na Kysucích.
Ale vraťme se trošku zpátky, než jí její nový zaměstnavatel ustele ne v komůrce, ale na slámě nad chlévem.
Maminka se narodila na Kysucích, kde podle zbojnické písně "Pána není, čo by ma dal do vezení..." bylo málo práce a velká chudoba. Odtud a z Oravy obcházelo svět nejvíc dráteníků a odcházelo nejvíc živitelů rodin na prací za moře.
Narodila se v rodině stolára, tedy truhláře, jehož jediné zakázky v posledních letech krize a ve válce byly rakve. Už přišli na "buben", jak se tenkrát říkávalo. Pomohli jim sousedi: při dražbě levně vykoupili zařízení i kravku živitelku a dědeček jim to pak pomalu vyplácel.
Byla z deseti dětí. Dospělosti se dožily jenom čtyři. Maminka si ale všechny své sourozence pamatovala, jejich jména i proč zemřeli. Nejstarší z přeživších byl strýc Jano, který už byl v době, kdy maminka šla do služby, ženatý a měl svou vlastní rozrůstající se rodinu. Pak už byla moje maminka Veronika, po ní o pár let mladší Štefan a úplně poslední "výškrabek", jak se nelibě říkávalo, Maryška. Byla ještě maličká.
A tak bylo na mamince jít do světa. Slovenská děvčata byla ve službě oblíbená. Skoro jako to říká kdesi Milan Kundera: Byla méně emancipovaná, v tomto případě hlavně ve smyslu znalosti svých práv, jak bychom řekli dnes: Poslouchala hospodáře a pána Boha.
A tak maminka šla. Nejdříve k rodině Kučerů v Hoškovicích, malé vísce u Mnichova Hradiště. Tam jí právě ustlali na té slámě. Uprostřed zimy. V pracovní knížce má napsáno: "krmí, uklízí, ženské práce ve stodole a na poli".
Ani nevím, co to všechno obnáší, ale lehká práce to nebyla.
Později, po tvrdém roce, kdy ale maminku ani nenapadlo si stěžovat, si ji odtamtud odvedla rodina Patočků z Mnichova Hradiště. Tam se maminka měla dobře, jak říkávala. Byli na ni hodní, i svatbu ji vystrojili.
Ale to zase moc předbíhám. Maminka byla drobná, podvyživená, ale byla velice pracovitá a snaživá a to uměla selka ocenit. I oni dřeli od slunce východu do slunce západu a nešetřili se.
Maminka byla zkrátka tak mladá, že jí selka později nejen zaměstnávala, ale nahrazovala i matku.
Byla to ona, kdo si všiml, že maminka nejí svůj příděl čerstvého pečeného chleba, ale schovává ho v kufru a pak ho tvrdý posílala domů. Dostala vynadáno a větší příděl chleba, aby mohla poslat domů čerstvý.
Byla to ona, kdo si všiml, že z podvýživy v minulých letech a těžké práce maminka v 18 letech ještě nemá měsíčky a odvedla ji k lékaři. To maminka vyprávěla vždycky s vděčností, protože ji zachránila, aby mohla mít děti. To bylo pro maminku nejdůležitější poslání v životě.
U Patočků maminka pracovala do konce války. V létě roku 1945 měli s tatínkem velkou svatbu. Traduje se, že se maminka vezla do kostela ve Valdštejnském kočáře taženým bílými koňmi. Já o těch bělouších pochybuji. Patočkovi měli dva pěkné hnědáky, žádné kočárové koně, koně pracovní, ale jak jsem slyšela, dávám dál.
Na svatbu přijel i tatínek ze Slovenska a její krásná sestra Maryška. Svatba málem skončila tragickým skandálem, když si pan farář vyhlédl mého dědečka v kostele (žádný z Čechů se tak pokorně a vroucně nemodlil) a řekl mu: "Vy jste jistě tatínek Věrušky od Patočků (znal maminku dobře - chodila na mši každou neděli a krásně zpívala). Vy tu svatbu nesmíte dopustit! Ta rodina Němcová, to jsou neznabozi, to ji zahubí." A dal mu dokonce peníze na cestu zpátky. Dědeček pana faráře poslechl a začal balit kufry. Legenda opět praví, že můj zdvořilý tatínek poprvé a naposledy na dědečka, maminčina tatínka, zakřičel, ať ty kufry zase pěkně odnese nahoru a počká, jaká ta svatba opravdu bude, že se milují, v Boha věří a hotovo.
Dědeček kupodivu poslechl a svatba byla. V modlitebně církve Československé, v té době nové a velmi populární evangelické větve. A dědečkovi se prý svatba moc líbila. Nevěstě to slušelo, ženich byl fešák a za družičku jim byla nejen maminčina sestra, Patočkovic dcera Růženka a kamarádky, ale i ženichova dcera, čtyřletá Anuška. Můj tatínek byl vdovec. A maminčin synáček jedináček. To obojí je velmi důležité pro další vývoj jejich osudu a manželství.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.