K tomuto tématu si prosím najděte na google odkaz na maďarský film "Chudobka", pokud se vám ho podaří vidět, teprve si uvědomíme všichni, že žijeme opravdu snadnější způsob života. To tvrdím přesto, že jsem po hezkém, ne chudém, ale ani ne bohatém dětství materiálně myšleno, žila dlouho v podmínkách, kdy valcha a prádelní hrnec s plínkami na postupně dvě děti byl mým denním chlebem, a docela dlouho, neb mladší syn se narodil s diagnózou Dětská mozková obrna, a je vozíčkář s dalšími průvodními jevy, dnes 35 letý. Postupně jsme se vlastní pílí zmáhali na lepší bydlení, pračku, rádio, televizi, video, DVD, počítače, fotoaparáty, videokameru a pod. dnes "nezbytné" drobnosti. Máme i chalupu, ale tu jsme si zase pořídili až po restituci, po našich předcích, kde se občas rádi vracíme k jednoduššímu, ale fyzicky náročnějšímu způsobu života. Vždycky nám však pomáhal optimismus, víra v v možnost vylepšit, co se dá (ó, jen těch hodin cvičení se synem Vojtovou metodou i jinak, ale zabralo to aspoň), láska ve všech podobách, včetně lásky k našim zvířecím mazlíčkům. Dnes jsme důchodci, ale já ještě přiměřeně pracuji, kdo chce, práci najde , jen se musí dál nebát jít i do kurzů a třeba dojíždět, i když už o holi...Užívám vnoučata od dcery a domácnost mám taky podobnou té její včetně ledničky s mrazákem,myčky, pračky se sušičkou...Když se však něco rozbije, nehroutím se, umím si připravit i dřevo na zatopení v kachlových kamnech a uvařit na něm (to na chalupě, kde je opravář na delší "lokte").Vnoučata to budou umět také, to je v naší rodině tradicí, mít sice vymoženosti, ale za prvé si na ně umět vydělat, a za druhé znát vše i tak, abych mohl žít aspoň chvíli i bez nich. Jsou sice některé situace v životě, které nemůžeme ovlivnit podle přání i zdravého rozumu, ale zmírnit je můžeme, třeba s humorem, byť někdy šibeničním.