Re: člověk by řekl krásný a romantický

Naprosto přesně. Nevím, co je krásného na "starých dobrých časech", když se prakticky ještě dítě muselo vydat do světa, a to docela daleko, aby pak živilo celou rodinu, která byla šťastná, když se dítko na zimu vrátilo s několika švesťáky (několik švesťáků to bylo tam, kde je vydělalo, doma to bylo jmění) a na jaře šlo zas. Pokud má někdo dojem, že to bylo jen někdy v minulém století, ať si popovídá s Ukrajinci v Praze. Ti to dělají ještě dneska. A že by na dřině, kterou tu provozují, bylo něco romantického? Pokud jim někdo tu jejich "romantiku" závidí, proč si to nejde taky zkusit?

Mám v šuplíku paměti dnes už 92-letého pána. Narodil se na Podkarpatské Rusi, v podobné bídě jako dívka, o náž je v článku řeč. Za prací chodil už jako 13-letý hoch, to teda jen na Podkarpatské Rusi. Od 15 let věku chodil za prací i do Čech, m.j. budoval předválečné opevnění, na kterém si na tehdejší dobu dost vydělal. Když po Mnichovu odsadili Němci Sudety, byla část tehdejší Československé republiky Podkarpatská Rus obsazena Maďary. Mladí kluci utekli do Ruska, aby nemuseli sloužit v maďarské armádě. Rusko je ale nechtělo přijmout, protože považovalo Maďarsko za nepřátelský stát. Tak strávil 3,5 roku v sibiřském gulagu, odkud přešel do nově vznikajícího čs. vojska v Buzuluku. Měl vcelku na vybranou: buď zemřít v gulagu nebo padnout na frontě (a málo se ví o tom, že stejnou "životní šanci" měli i Židé, kteří bojovali na straně Rudé armády. Pro ně jiná volba nebyla). Přišel z Buzuluku do Prahy, ale když skončila válka a on byl v té době v Praze, tak už byl vlastně v zahraničí, protože Podkarpatská Rus se v r. 1944 stala součástí Sovětského Svazu. Zůstal tedy v Čechách, po válce si doplnil základní školu a pak studoval dál. Když vidím jeho život, tak si říkám, že možná existuje nějaký Pánbůh, který mu ten těžný život nahradil aspoň tím dlouhým životem.
Dámy, mám prosbu: hledám pro tyto paměti nakladatele, nepomohli byste mi někdo? Předem díky!