Citová ordinace: Kdo by měl ustoupit, syn nebo otec?

Prosím o radu. S manželem jsme rozvedeni. Blíží se 14. narozeniny našeho syna, má je krátce před Vánoci. Každoročně pořádáme oslavu - od rozvodu na střídačku jednou v bytě mém, příště u bývalého manžela. Už léta zveme stejné lidi, rodinu, synovy spolužáky, je to prima a od rozvodu jde vlastně o jedinou příležitost, kdy se jednou za rok sejdeme se starými přáteli a jako kompletní bývalá rodina. Letos nastala komplikace - bývalý muž má novou partnerku, kterou syn nemá rád. Otci sdělil, že ji na oslavě (letos se má konat u exmanžela) nechce. Mně osobně je to jedno, už k bývalému muži citovou vazbu nemám, ale syn trvá na svém a s otcem se kvůli tomu velmi pohádali. Bývalý manžel synovi sdělil, že pokud jeho partnerku nepřijme, oslavu mu u sebe doma letos neudělá a ani jinde se jí nezúčastní. Sama nevím: Kdo by měl ustoupit, syn (stejně bude muset partnerku otce jednou akceptovat), nebo otec (měl by dát synovi na přijetí své nové partnerky více času)?

Vážená paní, odpověď je jasná, když si uvědomíme, čí je to oslava. Oslava je synova. Syn si tedy určuje, koho tam chce vidět. Tuto zásadu respektujeme i u malých dětí. Proč ji manžel nerespektuje u 14letého syna?

Na druhou stranu, oslavenec zve hosty a hosté přijímají nebo odmítají pozvání.

Táta je host na synově oslavě, i kdyby se ta oslava měla konat v jeho bytě. Má tedy svaté právo nepřijmout pozvání, pokud někdo odmítne pozvat jeho i partnerku.

O přítomnosti tátovy nové partnerky ale rozhoduje syn. Otec může jen odmítnout účast.

Důvod, proč syn nepřijímá tátovu novou partnerku, je prostý. Ještě se nesmířil s Vaším rozvodem. Nová partnerka je i takto po letech vnímaná jako hrobař vztahu mezi rodiči, a jako taková je symbolicky odmítána. Kdyby mi nějaký kat popravil otce, pozval bych ho na oslavu svých narozenin? Samozřejmě, že ne. Jestliže syn takto vnímá otcovu novou partnerku, proč mu ji násilím vnucovat?

Je zajímavé, že toto odmítání vzniklo nezávisle na Vás, protože píšete, že „nemáte k bývalému muži citovou vazbu“. Je vidět, že tato averze je produkt synových úvah. Ten proces má asi tuto logiku: Synovi je smutno, je unaven. Zeptá se: „Proč jsem tak skleslý?“ Odpoví si: „Protože nemám rodiče, rozvedli se. Ostatní jsou šťastní. Třeba Jirka má oba rodiče, jezdí spolu všichni na dovolenou. Tátu mi sebrala nějaká pizda. Nenávidím ji.“ Tomuto procesu se v psychologii říká kauzální atribuce. Nová otcova partnerka je tedy pro syna jen jedna z řady symbolických „pizd“, které mu vzaly dětství.

Takové úvahy jsou vcelku běžné. Odmítání nového partnera jednoho z rodičů není vždy produkt indoktrinace druhého rodiče. Často to děti tak opravdu samy cítí. Sociální pracovnice a soudy rodičům křivdí, když za každou nechutí stýkat se s otcem a jeho novou partnerkou vidí indoktrinaci matkou.

Děti jsou přirozeně obránci původního vztahu, to jim není třeba nějak vnucovat či vysvětlovat.

Táta cítí tento synův nesouhlas, vidí, že mu syn rozchod stále neodpustil, proto mu vnucuje novou partnerku: „Koukej, vždyť je krásná, skvělá, lepší než máma...“ On říká: „Ne, já ji nechci. Nechci žádnou pizdu. Chci mámu! Chci, abyste byli zase spolu.“ Vnucování nové partnerky je tedy jen další zneužívání dítěte v rozvodovém procesu.

Je s podivem, proč soudy toto zneužívání dětí nevidí a nerespektují. O právech dítěte se neustále mluví, ale nikdo si neuvědomuje, že dítě má právo na styk se svým rodičem, ne povinnost. Nemáme právo ho do styku nutit a už vůbec neexistuje žádná povinnost dítěte stýkat se s novým partnerem rodiče. V dospělém světě nikde nenajdeme povinnost, aby se svobodný člověk musel stýkat s někým, koho nesnáší. Proč to vnucujeme dětem? Práva dětí jsou dnes už jen zbraně manipulátorů.

Soudy by tedy měly přání dětí respektovat a nařizovat otcům, aby vyvarovali děti kontaktu s novými partnerkami, pokud si to děti nepřejí. To samozřejmě může být na přechodnou dobu, třeba na dva roky. Za dva roky se dá nové rozhodnutí. Prostě táta si bude brát syna na výlety či jiné akce, a nebude ho brát k nové partnerce. Pro rozvedené, zejména pro navrhovatele rozchodu, platí jedno doporučení: „Nemíchejte starý a nový svět.“ Prostě jsou to dva hermeticky oddělené světy. Mezi nimi je tunel a otec prolézá z jednoho světa do druhého. V prvním světě nemluví o druhém.

Z druhého do prvního nenosí žádné věci, dárky ap. do prvního. Lidi ze starého světa se neseznamují s novým světem.

Zralí lidé toto dokáží. Jen ti, co se s vlastním rozvodem nesmířili, mají potřebu z každého světa vyďobat si to lepší a nesmyslně vytvářet nějaký pelmel, kde se budou mít všichni rádi a všichni se budou mezi sebou kamarádit. Výsledkem je jen nekončící rozvodová agónie. Hermetické oddělení obou světů naopak umožní zachovat nejvíc z obou.

S úctou Jeroným Klimeš