Rozvod je horší než rakovina

Knihu Partneři a rozchody vydal psycholog Jeroným Klimeš poté, co vnitřně zpracoval prožitky z bolestného rozchodu po dlouhodobém vztahu. Od té doby, co má za sebou boj se zhoubným nádorem, tvrdí, rozchody dokážou člověka psychicky vyčerpat a zlomit hůř než rakovina.

Názorem, že rakovina je proti rozchodu, neřku-li rozvodu, téměř procházka růžovým sadem, s nímž jste šel i do natáčení vaší televizní 13. komnaty na Čt1, můžete leckoho šokovat…

Já netvrdím, že rakovina není problém - je. Občas to hodně bolí, člověk má strach, je mu zle. Jakmile se objeví podezření na tuhle diagnózu, čekáte, že to bude blbý. A je to blbý. V tom je rakovina, tolikrát označovaná jako „zákeřná nemoc“, vlastně docela nezákeřná. Tělesná bolest má navíc oproti psychickému trápení velkou výhodu: ve čtvrtek umíráte bolestí, ale v úterý je vám dobře a na bolest si nevzpomenete. Takový rozvod je daleko záludnější. Čekáte, že se tím všechno vyřeší, že už vám může být jen líp - jenže není. Zpočátku se rozvod zdá lákavé řešení - jako když přijdete do hospody a na jídelním lístku objevíte guláš za deset korun: To je ono! Sem s ním! Když vám ho donesou, dozvíte se, že si ovšem musíte připlatit dvacet korun za vidličku a další dvacku za nůž. Už je to padesát, ale pořád to ještě vypadá výhodně. Jenže pak ještě platíte za použití židle, stolu, ubrusu… Nakonec vás ten guláš místo předpokládané desetikoruny vyjde na čtyři stovky. To je záludnost! Ještě po pěti letech bojujete o majetek, o děti - a říkáte si, tohle kdybych věděl. Jenže vycouvat už nejde.

Poznáte jako partnerský poradce na svých klientech hned, který pár je schopný problémy vyřešit a který je zralý na rozchod?

Zastávám názor, že dům, auto a partnerský vztah napřed opravujeme a teprve pak vyměňujeme. Můj základní terapeutický předpoklad je, že se vztah dá zachovat. Až když mě ti dva přesvědčí, že to nejde, mohu začít spolupracovat na jejich rozchodu. V tomhle ohledu přistupuji k partnerské krizi asi jako chirurg, když mu přivezou motorkáře po bouračce - ten taky napřed zachraňuje a rovnou netvrdí, že to nemá cenu, že pacient stejně nepřežije. Ale přece jen - jakmile zjistím, že jeden z partnerů je alkoholik, je to pro mě signál, že buď ho rychle dostanu na léčení, nebo moje možnosti končí. V těchto případech je terapie zbytečná, protože každé klientovo rozhodnutí se rozpustí ve sklenici. Čím se moment nějakého rozhodnutí blíží, tím je člověk ve větší tenzi - a alkoholik zná jen jedinou cestu, jak se zbavit napětí… Na strop svých možností narazím i v případě, když je klient silným manipulátorem. Nemůžu si pomoct, na to jsem alergický. Přestávám být nezaujatý, cítím, že bych mohl sklouznout k amatérismu, a tím bych klientovi spíš škodil, než pomáhal. Raději navrhnu, aby si našel jiného terapeuta.

Když partneři navštíví psychologa, zpravidla se jim jejich problémy zdají už neřešitelné. Jsou situace, kdy jako odborník vidíte jednoduché řešení?

U mladých vztahů někdy stačí dát pár doporučení a hned fungují. Přišel za mnou například mladý muž s tím, že si už hledá nové bydlení, protože se každý večer s partnerkou pohádají jako koně. Nechal jsem si popsat, co se děje, když se vrací večer domů z práce, a pak jsem se zeptal, za jak dlouho by se mu po té dívce začalo stýskat, kdyby se odstěhoval. Čekal jsem, že řekne tak za čtrnáct dní. Z něho vypadlo: Za půl hodiny. Ten kluk dělal dvanáctky a chodil domů dost vyšťavený. Tak jsem mu doporučil, aby partnerku požádal, jestli by před jeho příchodem nemohla vypnout všechny spotřebiče, které dělají rámus, a neztlumila světa. A aby ji upozornil, že v momentě, kdy vchází do dveří jeho tělo, tak to ještě neznamená, že to tělo též přináší jeho duši... On pak tedy chvíli seděl v křesle, tupě zíral před sebe. Potom se na ni podíval a řekl: Tak co novýho? To bylo pro ni znamení, že domů právě dorazila i jeho duše. Bylo to skoro zázračné opatření, do dvou týdnů byli v pohodě. Dnes mají dvě děti.

A problémy dlouhodobých vztahů?

Ty už bývají pořádně zarezlé, jsou to kolikrát smutné příběhy. Hlavně v partnerských krizích středního věku dokážou být partneři na sebe hodně oškliví. Při rozchodech mívají lidi dvě po sobě jdoucí tendence. Napřed tlačí partnery k sobě, a když mají pocit, že to nejde, nejraději by hned udělali šmik - říznout, fiknout, pryč s tím. Uvědomme si, co se děje - zpodobňuje se rozchod s úmrtím, ovdověním. To totiž umíme dobře intuitivně zvládat, viz známe fáze umírání Kübler Rossové. Tuhle hru - zpodobňování rozchodu s ovdověním - hrají nejen partneři, ale i jejich rodiče, kamarádi, někdy i děti.

Jak by se měl člověk chovat v partnerské krizi?

Nejdůležitější je držet se lékařské zásady především neškodit. Možná to nemůžeme zlepšit, ale neměli bychom to být my, kdo přilévá oleje do ohně. Abych zastavil tendenci zpodobňovat krizi s úmrtím a neurychloval tak rozpad vztahu, doporučuju klientům, aby se chovali, jako by jejich partner ležel na jednotce intenzivní péče. V takové chvíli se totiž lidé chovají mnohem rozumněji - zbytečně nedělají scény, cítí se sice špatně, ale přesto to unesou, k partnerovi stále přistupují s úctou. To je rozumný základ pro pokus o vzkříšení vztahu, ale i pro slušný rozchod.

Po staletí bývaly ženy na manželovi existenčně závislé. Dnes často nejsou. Je to podle vás hlavní důvod, proč jsou iniciátorkami rozvodů?

Není. Ženy obecně mají raději buď vztah, nebo nevztah, zatímco chlapi mají tu hranici posunutou, jsou schopni mnohem déle snášet polorozpadlé vztahy. Když se ženám zdá, že je vztah o ničem, častěji ho rozbijí. Dříve jim dochází trpělivost. I když často mají pravdu, a ten muž opravdu dělá blbosti, přesto radikální řešení nebývá v jejich prospěch. Kdyby počkaly pár let, tak se to často samo vyřeší. Při mnoha krizových období jde jen o to vydržet.

Mluvíte o mužské krizi středního věku?

Spousta chlapů si kolem pětačtyřicítky začíná uvědomovat, že ztrácí výkonnost. Děsí se toho, že jim začínají růst šedivý vlasy a fousy, vidí, že už bude jenom hůř, že jsou na cestě k zubatý… Začínají hledat vlastní identitu a úlevu od tenzí hledají u milenky. Chlap na úrovni se přitom chová decentně a doma funguje. Jiný může mít milenku demonstrativní a k manželce se chová vulgárně. Ženy ve středním věku zdaleka tolik na smrt nemyslí. Když děti odrostou, začínají dělat druhou kariéru, vidí svoji budoucnost. Často se stává, že pokud přijdou manželovi na nevěru, vyhodí ho. Přesto jsou pro ně důsledky rozvodu kolem padesátky hrozné. Snažím se jim včas poradit, aby počkaly, až se mužský srovná. Milenka většinou nepřežije víc jak čtyři roky.

Tak dlouho by měly jen čekat!? S tím přece nemůže žádná moderní žena souhlasit! Zvlášť pokud je v práci úspěšná a zvyklá samostatně řešit problémy. Navíc si může pořídit vlastní bydlení, za čtyři roky si už vybuduje samostatný život.

Již doktor Plzák doporučoval počkat alespoň rok. Protože se zamilovaností je marné válčit. Zamilovanost má charakter hypománie, takže je na místě s definitivním rozhodnutím počkat jako u každé jiné reaktivní poruchy nálady. Po roce už žena bude mít dostatečný odstup a chladnou hlavu, aby udělala rozhodnutí, se kterým bude identifikována i za pět let. Ale hlavně bude vědět: „Mohu sama před sebou poctivě prohlásit, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách, vyčerpala jsem všechny pokusy. A zcela jasně vidím, že to nešlo. Už to není ten muž, kterého jsem kdysi milovala. To je jiná bytost. Inu, je na čase jít dál.“ Zkrátka nemá ruce od krve... Rozhodnutí motivované vztekem mívá dlouhodobé neblahé následky.

Vztek ale za čas přejde…

Máte pravdu, vztek opadá rychle, ale touha je nekonečná. Za půl roku zjistí, že vztek už není tak žhavý, jako býval, a hecuje se do něj. Hlavně večer, když doma trpí samotou, se přesvědčuje, že udělala dobře, když toho proradníka vyhodila. Vlastní spokojený život bez chlapů je sen. Málokteré ženě se splní. Jedna mladá krásná žena mi vyprávěla, jak její známá, dáma kolem pětapadesáti, požádala o rozvod, když zjistila, že ji manžel podvádí. Milenku navíc znala a považovala ji za „přihlouplou Pipinu“. Moje známá ji hecovala: „Dobře děláš, to si k tobě nemůže dovolit. Ty máš na víc. Můžeš mít deset chlapů na každým prstě. A lepších!“ Co vás vede - naivní rady mladý holky - kde by je v tom věku vzala? Podívejte se na populační křivku! Ta dáma čekala na omluvu, ale žádná jí nebyla dost dobrá. Tak vztah rozbila. Manžel má „Pipinu“. Jeho vyhodit dokázala, ale co nedokáže vyhodit, je neskutečný vztek na toho idiota, který jí zničil život.

Opravdu si myslíte, že když žena středního věku prohlásí, že je jí bez mužského lépe, je to jen póza?

Ženy to často vyslovují hlavně proto, aby se o tom přesvědčily. Chtějí to takto cítit. Že je to póza poznáte například podle toho, že rozesílají mailem vtipy, které zesměšňují muže proto, že nemají erekci nebo mají předčasnou ejakulaci. Mě nezajímá, co si žena namlouvá, ale co jí skutečně běhá v hlavě. Co jí dělá žaludek, když potká na ulici neznámého muže ve stejné sportovní bundě, jakou měl její bývalý, když si hrál před milenkou na sportovce? Co jí naskočí, když se večer dívá sama na romantickou scénu v televizi? Pokud se ve fantazii její bývalý neobjeví, může jít poděkovat Bohu, že je jí bez něj opravdu líp. Znám paní, která si dvacet let po rozvodu sedne večer k televizi a okamžitě jí napochoduje do hlavy ten proradník a ona ho proklíná, dokud nejde spát. Škvaří se ve vlastní fantazii. Je na tom hůř než vdova - ta může přinést kytku na hrob, říct, to je mi Vašíku líto, že tu se mnou nejsi - ale agrese, zloba tam není. Prokletí rozvodů je v tom, že si o svatbě slíbíte, že spolu ponesete dobré a zlé, jenže po rozvodu dobré přestanete nést, zato zlé nesete až do smrti. I když máte dítě, nesete společně problémy, ale radost nesdílíte.

Přesto si říkám, jestli člověku raději nepomoci, aby se těch představ zbavil než ho přesvědčovat, že lepší než samota je pochybný manžel v hrsti.

Kdyby to bylo tak jednoduché, tak bych to také dělal. Problém je právě v té samotě, zejména večerní. Ta nebo jiná frustrace neodbytně volá fantazijní postavu muže. Ten funguje jako záchytná osoba - člověk, který nás napadne jako první, když je nám zle. Od té se intuitivně očekává, že nás zbaví právě té spouštěcí frustrace. Je hodně těžké vyměnit jednu záchytnou osobu za druhou. Jde to, ale je to postupná práce tak na pět let. Tolik totiž trvá plná rekonvalescence z dlouhodobého vztahu. Ovšem za jedné podmínky - musí být za muže plnohodnotná náhrada. Když žena nemá za muže náhradu, tak jí exmanžel jako záchytná osoba lítá hlavou třeba do smrti. Bohužel... Navíc pokud žena sama udělala při rozchodu chyby, přesvědčuje se, že on udělal chyb víc. Jenže to vše jsou jen hádky s fantazijní postavou partnera, která na rozdíl od toho reálného ví úplně přesně, kdy sama chybila. Když se člověk už tak cítí špatně, fantazijní hádka mizernou náladu ještě zhorší. Práce s vlastními fantaziemi není nic jednoduchého.

Při práci s klienty vycházíte z vlastní ho diagnostického konceptu, který popisuje jednotlivé logicky na sebe navazující fáze, jimiž partneři procházejí. Určité modely chování a prožívání jsou typické pro toho, kdo rozchod inicioval, jiné pro partnera, který se snaží vztah bránit. V čem je podle vás tento přístup přínosnější, než řekněme vcítivé, emocionálně podporující terapeutické metody?

Když se člověk v takové situaci ocitne, myslí si, že prožívá něco jedinečného, co nikdo jiný neprožil. Já mu ty procesy popisuju, ukazuju, že jsou vcelku univerzální, přirozené a jednoduše předvídatelné. Cítíte se dneska takhle? Za měsíc budete cítit tohle. A tohle prožíváte ráno? Večer přijde to a to. Přistupuji k problematice partnerských krizí spíše jako etolog, kombinuji psychologické poznatky s přírodovědnými. Z hlediska klienta je ale nejpodstatnější, že mu to okamžitě pomáhá - on totiž zpravidla chce vědět, co se děje a proč se to děje a co bude dál. A začíná svoje rozporuplné pocity chápat, víc rozumí jednání partnera. Dí ky tomu, není-li v jeho silách bezprostředně situaci zlepšit, aspoň ji nezhorší.

Autor studoval hydrogeologii na Přírodovědecké fakultě UK a psychologii na Filozofické fakultě UK a na University of Texas. Přednáší psychologii pro zahraniční studenty a věnuje se vlastní poradenské a terapeutické praxi. Je autorem knih Partneři a rozchody a Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Obě publikace vyšly v nakladatelství Portál.