Citová ordinace: Nevyrovnala jsem se s rozvodem

Před dvěma lety jsme se s manželem rozvedli. On si našel mladší ženu a přivedl ji do jiného stavu, tak mne a naše děti (tehdy ve věku 7 a 9 let) opustil. Přesněji řečeno, odstěhoval se k té nové, o naše děti se ale stále zajímá, bere si je přesně, jak je domluveno, štědře na ně platí atd. Ta nová je na ně prý taky hodná a malého brášku mají rády. Dalo by se z vnějšku viděno říci, že jsme rozvod zvládli. Jenže!

Já mám v sobě pořád strašnou bolest, pocit nespravedlnosti a - nenávist. Stokrát si říkám, že se nad to musím povznést, že nejsem sama v podobné situaci. Snažím se před dětmi být statečná a dělat, že zvládám. Pak ale, zvláště když bývalého manžela vidím, bývám zcela vydána napospas emocím. Vybavuje se mi, jak pěkně jsme si žili, jak byl ke mně hodný, co mi sliboval. Tak proč mne opustil? Nic zlého jsme si neudělali, jen se prostě zahleděl do jiné… Někdy dojde i k tomu, že se neovládnu a před dětmi o jejich otci hnusně mluvím. Pak je mi to líto. Vím, že to je špatně, ale ty emoce jsou prostě i po těch dvou letech pořád silnější než já. V slabých chvilkách si přiznávám, že svého muže možná pořád ještě mám ráda a ta nenávist je asi přetavený stesk. Co s tím mám dělat?

Vážená paní, vybavuje se mi film Postřižiny. Kvůli motorizaci pivovaru šli koně na jatka. Kočí byl z toho zdrchaný. Moudrý ředitel mu povídá: „Pane Kropáčku, jako úmrtí v rodině - tři dny volna.“

U Vás je to podobné, přišla jste o muže. I u Vás se dá říci - jako úmrtí v rodině.

Jenže Vy to nevnímáte jako úmrtí. Zatímco u úmrtí byste manžílka oplakávala a idealizovala („Nikdo nemůže být lepší než on!“), tak nyní Vám stejná emoce degeneruje do nenávisti a pak se projevuje tím, že o něm nejen hnusně mluvíte před dětmi, ale především o něm hnusně smýšlíte a vnitřně si to dovolíte.

Jenže podívejte se, na koho dopadají následky této agrese: Především na Vaše vnitřnosti a následně na neschopnost navázat jiný uspokojivý partnerský vztah. Dále na děti, kterým to může vytvářet Oidipovský komplex či dokonce syndrom odcizeného rodiče. Navíc riskujete, že dosud štědrá ruka exmanžela se kvůli takovému vašemu chování jednou naštve a uzavře penězotok. Navíc manžela samotného Vaše agrese míjí, naopak může mu potvrdit rozumnost rozchodu („Inu, její nenávist je názorná ukázka, že se s ní stejně nedalo žít.“)

Nejsme první, kdo viděl tuto sebedestrukci kvůli lásce, která se mění do nenávisti. Tuto degeneraci lásky do vzteku vídáváme právě i u pozůstalých. Jeden pastor vyprávěl, že po pohřbu mu manželka nebožtíka povídá: „Celý život s ním nestál za nic a teďka si ještě umře!“ Proto naši předkové razili zásadu: „O mrtvých (dodávám: a expartnerech) jen dobře.“

Měla byste pečlivě rozlišovat, co děláte v realitě a co ve fantazii. Když jste na manžela hnusná ve fantazii, tak se jemu i sobě ve fantazii omlouvejte: „Promiň, Jirko, že jsem na tebe hnusná, já vím, že jsi udělal chybu, ale už bych ti to neměla vyčítat.“ Podobně se omluvte sama sobě: „Promiň, Moniko, já vím, že ti ničím život, když na Jirku furt útočím.

Měla bych ho už nechat odejít.“ Pokud jste věřící, tak ještě přidejte omluvu Bohu: „Pane, odpusť mi, prosím, moje viny, jako se i já snažím odpustit Jirkovi to, co mi udělal.“ Všechna tato opatření slouží k tomu, aby se u Vás mohl dokončit proces rozchodu a oplakání ztráty. Cílem rozchodu je naprosté zlhostejnění, a ne to, co Vám možná mylně radí kamarádky: „Naštvi se na něho.“ Chraň Vás ruka Páně a ordinace psychologů, abyste takové hloupé rady následovala!

Když pociťujete nával vzteku, pokuste se ho takto zmírnit. Ono to stejně asi půjde jenom trochu. Ale když do fantazijního Jirky nebudete systematicky pumpovat negativní emoce, on se po čase z Vaší hlavy vytratí. Když jste následně smutná, tak samu sebe konejšete: „Já vím, Moniko, je ti smutno po Jirkovi. Mně se taky moc stýská. Ale já ti přeju, abys brzy našla fajn partnera. A můžeš zkusit zavolat Veronice, abys netrpěla samotou.“ Horší je, když vaše současné vnitřní nastavení začne vylézat na povrch v podobě reálného chování. Jak píšete: „Mluvím hnusně o otci před dětmi.“ Od tohoto chování byste se měla také v realitě distancovat. Tedy přijít za dětmi a říci: „Víte, já jsem se včera vztekala na tátu, že je takový nebo makový, to bych neměla dělat. Myslím, že táta i přesto, co se stalo, se k nám chová stále hezky.“ Čím dříve takto reagujete, tím lépe. Tím méně času budou mít děti na to, aby si vytvořily syndrom zavrženého rodiče.

Jinými slovy, i když nejste schopna se vždy udržet v realitě, měla byste vší silou usilovat o ovládnutí fantazie. Když se Vám to nepovede, ať v realitě či fantazii, existuje institut omluvy, kterou uplatňujeme v realitě či ve fantazii podle toho, kde a jak jsme chybili. Abychom toho byli schopni, je třeba neustále mít na paměti, že agrese vůči bývalému partnerovi či dokonce výtky vůči Bohu zasahují především nás, naše nitro a naše děti. Je svrchovaně sebezáchovné je vší silou potlačovat.

S úctou Jeroným Klimeš