Re: prosba o radu

...myslím, že ano....samozřejmě dopředu to vědět na stopro nemohu...proto vlastně již přes rok váhám....jen prostě, jsem si do roka věku dcerky stanovila takové nějaké svoje vnitřní ultimátum(co se tohoto týče)rozhodnutá nejsem ani náhodou...snad proto jsem se obrátila i sem....ona to není až tak zoufalá situace, já jsem opravdu štastná, byť je vztah, jaký je...s dcerkou se máme hezky, je skvělá, vtipná, roztomilá a neeeeeeskutečně pohodové miminko, které od prvního dne v porodnici usíná v šest večer a bez jediného vzbuzení spí do sedmi, či osmi ráno a to i když byla kojená, přes den je to s ní krásná, vlastně neznám co je její pláč..kéž jí to vydrží, proto i já jsem v pohodě, radostná atd...neřeším tedy to, že bych to chtěla udělat proto, že já sama jsem ve stresu, vyčerpaná, naštvaná na celý svět, na chlapy atd...to vůbec ne....prostě jen, jak čas běží, tak to hlavou běží i mě....ještě dodávám, že s jejím tatínkem vůbec nejsme na ostří nože...ba naopak...stýkáme se, píšeme si...a velmi hezky...jen prostě to nikam nesměruje a mě to nesměrování k té mamince prostě trošku trápí...už dneska vidím, jak děcko v tomto věku si velmi dobře dokáže říct, s kým být chce a u koho být nechce, zná již své tváře, své oblíbence a dává to hodně najevo....jistě všechny víme o čem mluvíme....a s věkem to bude horší....prostě nechci něco tzv. propásnout....možná jsem hloupá...zbytečně citlivá, možná by fakt bylo řešení to nechat být a třeba jednou....snad se mi to v té hlavě přehodí a přestanu to řešit, já prostě nevíííííííííím...děkuji Vám, opravdu...děkuji, zvláštně mě ty odpovědi uklidňují...