Tak asi se uleví i té partnerce,

když se nebude muset přetvařovat před někým, o kom ví, že ji nesnáší.

Ostatně macechy prý z pastorků nebývají nadšené dost často.

Ale napadá mě - jak je to s novým partnerem toho z rodičů, s nímž dítě žije? Tedy v tomto případě novým partnerem matky (ale klidně by to šlo i opačně, kdyby dítě žilo s otcem)?

Má dítě i v tomto případě právo na rozhodující slovo v tom smyslu, že "tohoto člověka nemám rád/a, a proto s námi nebude bydlet"? Spolubydlení a každodenní spolužití přece ovlivní život dítěte nepoměrně víc, než oslava jednou ročně nebo i víkendové pobyty, ale přesto se tento požadavek jeví jako poměrně absurdní (protože by odsoudil toho rodiče, který se o dítě převážně stará - a pokud ho mají ve střídavé péči, tak oba - k tomu, že by minimálně do doby, kdy dítě dospěje a odstěhuje se, nemohli žít s novým partnerem v jednom bytě).

Co na tohle moudrý pan psycholog? Je to bezesporu velmi zásadní zásah do života toho dítěte, když musí bydlet s někým, koho nesnáší, muset s ním spolužít a třeba se dívat na jeho projevy lásky k jeho rodiči?