Návštěva u pediatra = horor

Když měl Peťulka v neděli horečku 38,5, tak jsem si říkala, že to bude od zubů, dala jsem mu Panadol sirup a kleslo mu to, on se prospal a pohoda klídek čajíček... Včera už byl jen s teplotou lehce přes 37 a byl čilý jako rybička. Co do protivnosti si s teplotou nic nezadá a je jako mílius, ale jeho bráška to stihne i za něj. Dnes měl Peťulka dopoledne 38,8, tak jsem volala dr. Načež mi řekla, že když ho nevidí, tak mi nepoví. Tak jsem je převlekla, přebalila, nachystala čajík s sebou, oblékla sebe, klukům bundičku a tradá k bílým plášťům...

Ačkoli jsem očekávala řev již při najetí do čekárny, tak se nic nedělo. Zvědavě koukali a nikdo by nepoznal, že jeden z nich má skoro 39 horečku. Tak jsem Péťu svlékla jen do punčocháčů a body a Fandovi jsem jen sundala bundu a čepičku. Spokojeně koukali a v tom se otevřely dveře, vykoukla z nich naše sestřička a svou obligátní větou „Pojďte si dál, paní Hložková“ nás vyzvala k audienci ordinace. Takže batoh na rameno, Peťulku do jedné ruky, Fandu chytit do druhé, aby mohl ťapat vedle nás. Doploužili jsme se do ordinace a ačkoli se jich ještě ani nikdo nedotkl, stačil pohled paní dr. Podotýkám, že je milá a dětem rozumí. Řev se linul napříč ordinací a čekárnami. Fanda, kterého se nikdo ani nedotkl, předvedl, že když chce, tak i sám chodit umí. Dovedla jsem ho v ordinaci k hračkám, že si odbavíme Peťu a on si pohraje a ono prd. Milý Fanda přešel od poličky s hračkami k tomu lehátku a ručkoval si to ke mně s vehementním slovním projevem a Péťa mi řval nahoře, když jsme ho svlékala, aby si ho paní doktorka mohla poslechnout. Na zalehlé uši už jsem zvyklá, ale tohle byla vážně síla. Oblékla jsem Péťovi bodýčko a že mu udělají CRP, takže na židli u dveří... To znamenalo jednoho do ruky, druhého za ruku vedle sebe. Aspoň se sestřička stihla připravit. Sotva si sednu, tak zase srdceryvný řev stran Fandy, kterému nikdo nic nedělal, Péťa jen koukal, co to má u prstíku. Takže to sestřička dokončila a já je po celou dobu slovně utěšovala, držíc přitom Péťovi ručičku a Fandu hladíc po hlavě. Bylo jim to fuk...

To už jsem věděla, že není jiné volby. Vzala jsem si na ruce i Fanulku. Obě uši zalehlé od řevu, nicméně postupně ubírali na intenzitě. K dr. jsem musela přijít na co nejmenší vzdálenost, abychom se slyšely. Verdikt byl slabá chřipka a že můžu čekat, že to chytne i ten druhý. No nadšením jsem skákala. Nicméně sem si dovolila po 20 minutách Fanouška položit vedle židle, což se vůbec nesetkalo s povděkem ba právě naopak. Nová vlna řevu vedla k rychlému opuštění ordinace. Ještě předtím jim paní doktorka nabízela obrázek mašinky a naši kluci na ni koukli a sborově pronesli NE NE a otočili se a řvali spokojeně dál...

Když jsme se z ordinace konečně vylopotili, tak jsem si říkala, už bude klid. Ouha, ono to tak nebylo ani náznakem... Řev snad stále sílil a do toho všeho mi volal manžel, co se děje. Sestřička vylezla z ordinace, čímž salvu řevu opět posílila a sdělila mi „Taťka to nevydržel a volal nám, asi byste mu měla zavolat“ a se smíchem zavřela. Volala jsem tedy manželovi, co se děje, a po zavěšení jsem telefon dala do batohu. Oblékala jsem zatím Peťu, Fanda mě s řevem obešel, vytáhl telefon z batohu a naprosto hystericky řval „tata tata“ a slzy jako hrachy. Nechápu proč, ale budiž, oba jsem je dala do kočárku, nabídla jim čaj, se kterým stejně mrskli na zem, tak jsem flašky sebrala a schovala, řev byl pořád stejný a maminky z vedlejších čekáren se pořád chodily dívat, co se děje a s tím pohrdavým pohledem mi sdělovaly, ať si laskavě ty děti uklidním... Opravdu jsem se snažila je uklidnit, ale nejsem nejsem robot...

V tu chvíli mi bylo do breku. Upocená, strhaná, se slzami v očích, jsem se vydala zpátky domů, což už bylo tedy bez řevu. Chvíle ticha a já si ji užívala.

Proč se maminky starších dětí dívají tak škaredě? To nevyslovené vytknutí situace, jako by zapomněly, že jejich děti byly taky malé a také se bály doktorů, je pro mnohé maminky ještě více stresující než situace sama.