Tchánovci

Nikdy jsem neměla žádný konflikt s tchyní ani s jejím mužem. Naopak, byly mi sympatičtější než vlastní rodiče. Žádná výměna názorů, rozepře apod. Přesto je mezi námi studená válka. Nic mi (ani manželovi) neřeknou, ale já to cítím. Nic mi do očí neřeknou. Ale jinak jsou takoví, své názory vydávají za obecné pravdy. Budiž. Vždy jim to diplomaticky odkývnu s úsměvem a nic na to neříkám. Teď jsou prý uražení, že k nim s dítětem nechodím. Na vysvětlenou: oni bydlí pět minut vedle nás, pravidelně chodí na procházky, ale malou si vzali naposledy v lednu. Několikrát jsem je zvala "na kafe". Že si mohou s malou hrát a já třeba vyžehlím nebo uvařím. Nikdy nepřišli. Stýkáme se jen na svátky a narozeniny. Z různých náznaků jsem pochopila, že si myslí, že to mám být já, kdo k nim bude chodit. Jenže já to mám časově jen tak tak. Dopoledne nákupy, pak vaření, oběd, uspávání, spinkání, svačina, nějaké to cvičení či plavání, pak rychle domů, večeře atd. Navíc jsem na vše sama, muž se vrací pozdě v noci a já zvelebuji byt (malování, natírání, tapetování, atd.), k tomu běžné domácí práce. A když je chvilka klidu, snažím se udržovat si kvalifikaci. Už jsem párkrát vyslechla, že oni topili v kamnech, neměli papírové pleny a kojeneckou stravu, nikoho na hlídání a ještě od 3. měsíce dětí chodili do práce. A tchán prý nemohl být doma po návratu jeho ženy z porodnice, jako můj muž se mnou. Pozastavují se nad tím, že uklízím ve všech místnostech, pravidelně přerovnávám spíž (plísně, hmyz) a před Vánoci myju okna. Jenže jejich styl, kdy z příborníku vyndám zapatlané příbory, po stole se prochází kočky a v jídle nacházím chlupy, za vlastní přijmout nechci. Jaké zaujmout stanovisko a jak se dál chovat? Vyřikat si vše nemá smysl. Oni jsou jiných názorů a ani můj muž nevidí smysl si s nimi otevřeně popovídat. Nechce se mi chodit na návštěvu kde cítím, že jsou ke mně kritičtí a navíc se snaží si návštěvy dětinsky vytrucovat (že prý nebudou chodit ani oni k nám). Až do nedávna jsem byla v pohodě, ale už to vše pociťuji jako tlak. Přitom dceru mají rádi, občas ji něco koupí, když se s ní setkají, tak se jí věnují (asi 1/5 návštěvní doby:-))), ale nikdy nám ji nepohlídali. Ani když jsem byla nemocná. Já zase nemám ve zvyky žebrat o pomoc. A taky mi muž řekl, že jak je tak zná, budou mi hlídat jen když budu potřebovat jít třeba k lékaři. Ale z důvodu třeba aerobicu, solárka či mého studia těžko. Nehlídali ani svého prvního vnuka, ani příliš nevyhledávali kontakt s ním. Mě nevadí, že nemáme hlídací babičku, ale ať nejsou uražení za to, že nemám čas (ani chuť) jim chodit vnučku ukazovat jak exotické zvířátko. Jo, a ještě jim je k smíchu, že čtu knížky o dětech a výživě a snažím se podle toho řídit. Jenže já žádné zkušenosti nemám a tento zdroj mi pomáhá. Rada tchyně: nechovej to dítě když brečí, protože to si posiluje plíce zase připadá směšná mně. Tak jak zase najít "klid v duši"?