Psychiatrie dospělých

? 13420

Profese psychologa  ( 19.11.2002 13:21:15 Mariana )  Dobrý den, nevím, jestli můj dotaz patří do této rubriky. Celý život se zajímám o psychologii, ale bohužel jsem ji nevystudovala (zpočátku prospěch a zdravotní stav, pak revoluce, nedostatek financí, rodinné důvody apod.). Nyní jsem na MD a chtěla bych si tento sen, resp. cíl splnit. Je vůbec možné v 38 letech začít studovat klinickou psychologii (5 let) a stát se profesionálem v tomto oboru? A v které oblasti psychologie bych nejlébe zúročila svou osobnost: velmi silná citová vnímavost a empatie, nekonfliktnost, cílevědomost, optimismus, konstruktivnost, zdravé sebevědomí a asertivita, IQ na škále "nadprůměrné-spíše mírně...", melancholig-sangvinik; spíše inrovert, tradiční hodnoty. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, učila jsem a prošla všemi stupni škol a typy výchovných zařízení, mám zkušenosti s prací u nadnárodních firem. Zajímala by mne psychologie práce-personalistika nebo klinická PS či rodinné poradenství. Pedagog. PS mě moc neláká a forenzní PS bych asi dělat nemohla (nechtěla). Jak poznat, že se v mém případě jedná skutečně o primární motiv a ne "řešení osobních záležitostí". Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Profese psychologa (Stanislav) Jak zvládnout panickou úzkost (Pavlína) ProblémyČeskéPsychiatrie (MichalMartinu) Re: Profese psychologa (Zuzka) Re: Profese psychologa (Lenka Nadějová, bezdětná) smrt v rodině (Ivana,27) Re: Jak zvládnout panickou úzkost (Jakub) Re: Re: Jak zvládnout panickou úzkost (PolaAbdul) Re: Jak zvládnout panickou úzkost (Vanhelsinng) Re: Jak zvládnout panickou úzkost u neorogenní titanie (Jana 17 let) Re: Re: Jak zvládnout panickou úzkost (Jana) Uzdravenie z depresie-moj životný príbeh (Andrej Dudáš) prosim o radu Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13403

Ztráta energie po zvládnutí náročného úkolu  ( 18.11.2002 16:37:46 Irena, 4letá dcera )  S manželem jsme po 5 letech dostavěli rodinný dům. Stavěli jsme sami, takže všechno oddřel sám spolu s tchánem a švagrem. Navíc se vyskytl ten problém, že se nám narodila dcera, která byla velice nespavá, bydleli jsme s tchýní a já ze všeho měla depresi. Bylo to opravdu náročné. Nyní jsme se konečně nastěhovali. Já jsem moc šťastná. Manžel ale jakoby ztratil energii. Je apatický, vyžaduje neustálý klid, je unavený. Nemá zájem o nic. Jak mu mám pomoci? Je jeho chování po zvládnutí velmi náročného úkolu normální? Děkuji za radu. Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13387

Nervová labilita  ( 18.11.2002 0:29:26 Dana Panzarova )  Vazena pani doktorko prosim kdyby jste mi mohla vysvetlit pojem nervove labilni clovek.Mockrat dekuji Odpověď Vaše zkušenosti: nervově labilní (Iva Bálešová) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13351

Smrt dítěte  ( 15.11.2002 6:08:53 Lucka,27let )  Vážená paní doktorko, dovoluji se na Vás obrátit s mým velkým problémem. Po dlouhodobé snaze otěhotnět se to na jaře tohoto roku podařilo a koncem září se mi narodil krásný chlapeček. Vše bylo v pořádku. Po třech dnech v nemocnici se ale synův zdravotní stav zhoršoval a byla u něj zjištěna srdeční vada na kterou po dvanácti dnech zemřel. Byla to pro mne i manžela obrovská rána a do dnešní doby jsme se z toho nevzpamatovali. Chodíme oba ke stejné psycholožce - ke které jsem chodila už v průběhu těhotenství a moc mi pomohla. Bohužel se začínají naprosto zhoršovat vztahy mezi mnou a manželem. Nejsme schopni se se smrtí našeho dítěte vypořádat. Navíc já velice těžce nesu, že se do našeho vztahu dostal někdo třetí(psycholožka). Po celou dobu se snažím, abych o manželovi před ní neříkala nic co by mu mohlo být nepříjemné. Včera jsem ale od ní přišla naprosto zničená, protože mi po celou dobu taktně "vyčítala" věci, které manželovi na mě vadí. Byla jsem z toho zničená a manžel mi potom doma říkal, něco málo o tom, co jí řekl. Propadla bych se hanbou nejraději do země, protože je to dle mého názoru příliš osobní. Nejsem na to připravená, protože se snažím vypořádat se smrtí syna a nemám sílu na osobní spory. Cítím, že tato situace se pro mne stává nekontrolovatelnou. Chtěla jsem nějaké léky na uklidnění, ale paní doktorka mi stále říká, že jsem dost silná, abych to zvládla i bez nich. Nevím na kolik jsem silná, ale mám pocit, že jsem na dně. Dovolila bych si Vás požádat o radu, co mám dělat? Nechci měnit psychologa, ale zároveň cítím, že je to momentálně pro mne málo. Myslíte si, že by bylo možné navštívit psychiatra a po nějaké medikamentózní léčbě se opět vrátit k psycholožce? Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Re: Smrt dítěte (Eva, 43 let, bezdětná) Re: Re: Re: Smrt dítěte (Zemřel mi jediný syn - ZBYTEČNĚ) Re: Smrt dítěte (MM) Re: Smrt dítěte (Jarča) Re: Smrt dítěte (simona) Re: Re: Re: Re: Smrt dítěte (Petra) Re: Smrt dítěte (Irena) Re: Smrt dítěte (Zdenka, už jen 1 dítě) Re: Re: Re: Re: Smrt dítěte (michal) Re: Re: Re: Re: Re: Smrt dítěte (Martina) Re: Smrt dítěte (Hana Feglova) Re: Smrt dítěte (Lucie) Re: Smrt dítěte (Míša) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13325

Žárlivost na děti  ( 13.11.2002 23:21:19 Dana Buriánová )  Vážená paní doktorko, ráda bych Vás poprosila o radu, jak se zbavit odmítavích pocitů ke své matce, ke svým blízkým. Mám tři děti ve věku 7,5, 2 roky, jsem tudíž osmý rok na mateřské dovolené.Můj současný životní styl je dětem zcela podřízen. Děti nechodí do školky, ani nejstarší dcera do školy (učím jí doma). Před třemi roky jsme přestěhovali do vzdálenějšího místa od bydliště mých rodičů a proto začala moje maminka k nám jezdit na návštěvy (asi týdenní, přibližně po měsíci). Do té doby jsem s dětmi trávívala téměř tu samou dobu u svých rodičů.Od doby kdy k nám maminka začala jezdit, jsem si čím dál více uvědomovovala nepříjemné pocity.Přála jsem si, aby už odjela, aby přijela později než jak měla naplánováno. Dlouho jsem se snažila nedát na sobě nic poznat, aby maminku mé odmítání nemrzelo. Když mně ale jednou v telefonu řekla, že se k nám chystá, byla to pro mě tak šokující nepříjemná informace , že jsem to nevydržela a řekla jsem mamince, že na to nejsem psychicky připravená a že bych chtěla, aby přijela později.Druhý den odpoledne, když jsme s dětmi vyšly po odpoledním spánku z pokojíčku, čekalo nás překvapení - maminka.Ve mně se cosi zlomilo, cítila jsem obrovskou nesympatii vůči mamince, cítila jsem se zcela v zajetí, bez práva rozhodování. Své rozhořčení jsem mamince sdělila,ona argumentovala tím, že se chce jezdit dívat na své potomky a já jí to nemohu upírat neboť jsem její dcera.Viděla jsem, že jí mé odmítnutí nesmírně mrzí a bylo mi jí velmi líto.Od té doby se již několik týdnů předem netěším na to až maminka přijede.Dlouho jsem pátrala po původu a příčině mých pocitů a až nyní mne začalo napadat, zda není vše způsobeno žárlivostí na děti. Jestli jsem si je (tím, že jsou nyní středobodem mého bytí) podvědomě nepřivlastnila a neberu mou maminku jako soka ve vztahu k dětem. Napadá mě to nyní, neboť se mi zdá, že stejně odmítavé pocity začínám mít i k mému muži. Ten je pracovně velmi vytížen a výchovu dětí necháva zcela na mě.Starší děti jej vždy vnímaly spíš jako návštěvu,než jako člena rodiny,ale nejmladší synek si jej oblíbil,často se na něj ptá. A já shledávám, že jsem ráda, když muž odjede pracovně na delší dobu ... Žárlím na své děti? Může se míra žárlivosti zvyšovat? Je potřeba včas zarazit? Jde to vůbec? Pokud ano, můžete mi poradit jak? S díky a pozdravem Dana Buriánová Odpověď Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13312

Antidepresiva v těhotenství  ( 13.11.2002 10:55:20 Andrea (8. týden těhotenství) )  Dobrý den, léčím se již 4 roky na panickou poruchu + agorafobii a ráda bych se zeptala zda je v těhotenství možné užívat antidepresiva (seroxat) a jak takto nemocné maminky snášejí šestinedělí. Děkuji Andrea Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Re: Antidepresiva v těhotenství (Pavla) Stres v těhotenství (Eva) Re: Re: Antidepresiva v těhotenství (Alena) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13296

Práce z domu a kontakt s lidmi  ( 12.11.2002 12:57:47 Šárka )  Vážená paní doktorko, po mé druhé mateřské dovolené jsme se s manželem domluvili, že budu pracovat doma. K tomuto řešení jsme dospěli na základě toho, že první dcera byla neustále nemocná, v práci jsem často chyběla, k tomu pravidelné lékařské kontroly, prázdniny, vánoce, kroužky atd. Manžel se nikdy z práce uvolnit nemohl. Nejsem ambiciózní typ, ani jsem neměla pracovní místo, kde bych si mohla budovat pozici. Nyní doma dělám práci, která je zcela odlišná od mé původní profese, ale zajímavější. Všechno mě vlastně manžel naučil a práci mi také dodává. A to je také jeden můj problém. Jsem na něm v podstatě zcelá závislá, uklízí mně na pracovním stole, v počítači, dělám občas chyby. Mám z něj někdy pocit, že to vůbec neumím a že to je strašné, co jsem zase vytvořila. Navíc mě bere tak, že já jsem přece pořád k dispozici u dětí, když on chce někam jít, jen mi to oznámí. Ale i přesto mně to doma vyhovuje zatím víc, než kdybych měla pevnou pracovní dobu ve firmě a v podstatě velké problémy při nemoci dětí, návštěvě lékaře atd. Ale po téměř dvou letech domácí práce se někdy začínám užírat, že nemám kontakt s lidmi. Když přijde manžel z práce, přímo ho vysávám, co je nového. Rozhodla jsem se s tím něco udělat, že začnu někam chodit. Začala jsem chodit cvičit, do knihovny. Ale všechno v podstatě sama. A tady je můj druhý problém. Já nemám, s kým bych tam šla. Kamarádky z mládí bydlí daleko a kamarádky z našeho města se slovem kamarádky asi nedají nazývat. Spíš známé, se kterými se občas náhodně potkám, pozdravím, zeptáme se, jak se máš a to je tak všechno. Snažila jsem se domluvit se s nimi do kina, na návštěvu, na cvičení, na kafe, na akci pro děti. Ale vždy vycházela iniciativa ze mě, občas jsme někam šly, ale holky nikdy nezavovaly první mně. Cvičit chodí s někým jiným, na návštěvu nemají čas. Mám pocit, že snad na mně jim něco vadí. Ani nezavolají, abysme si popovídaly. Vždy jsem volala první já, ale ne tak často, abych se vnucovala. Když se zeptám, proč se neozvaly, říkají - chodíme do práce, nemáme čas, někdy se ozveme. Mám dojem, že mě berou tak, že mám všechno, nový byt, auto, nemám si nač stěžovat. Navíc nejsem typ, který se spřátelí hned a s každým. Zní to dost paradoxně, ale já nevím, jak mám vyplnit chvilky volného času, kterého také nemám nazbyt, abych si trošku odpočinula od našeho bytu, dověděla se, co je nového a s někým si popovídala. Děkuji Vám za odpověď. Šárka Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Práce z domu a kontakt s lidmi (Radka, s 2letou dcerkou) Re: Re: Práce z domu a kontakt s lidmi (Tereza Chvojková) Re: Práce z domu a kontakt s lidmi (Šárka) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13246

Tchánovci  ( 8.11.2002 11:22:01 Martina )  Nikdy jsem neměla žádný konflikt s tchyní ani s jejím mužem. Naopak, byly mi sympatičtější než vlastní rodiče. Žádná výměna názorů, rozepře apod. Přesto je mezi námi studená válka. Nic mi (ani manželovi) neřeknou, ale já to cítím. Nic mi do očí neřeknou. Ale jinak jsou takoví, své názory vydávají za obecné pravdy. Budiž. Vždy jim to diplomaticky odkývnu s úsměvem a nic na to neříkám. Teď jsou prý uražení, že k nim s dítětem nechodím. Na vysvětlenou: oni bydlí pět minut vedle nás, pravidelně chodí na procházky, ale malou si vzali naposledy v lednu. Několikrát jsem je zvala "na kafe". Že si mohou s malou hrát a já třeba vyžehlím nebo uvařím. Nikdy nepřišli. Stýkáme se jen na svátky a narozeniny. Z různých náznaků jsem pochopila, že si myslí, že to mám být já, kdo k nim bude chodit. Jenže já to mám časově jen tak tak. Dopoledne nákupy, pak vaření, oběd, uspávání, spinkání, svačina, nějaké to cvičení či plavání, pak rychle domů, večeře atd. Navíc jsem na vše sama, muž se vrací pozdě v noci a já zvelebuji byt (malování, natírání, tapetování, atd.), k tomu běžné domácí práce. A když je chvilka klidu, snažím se udržovat si kvalifikaci. Už jsem párkrát vyslechla, že oni topili v kamnech, neměli papírové pleny a kojeneckou stravu, nikoho na hlídání a ještě od 3. měsíce dětí chodili do práce. A tchán prý nemohl být doma po návratu jeho ženy z porodnice, jako můj muž se mnou. Pozastavují se nad tím, že uklízím ve všech místnostech, pravidelně přerovnávám spíž (plísně, hmyz) a před Vánoci myju okna. Jenže jejich styl, kdy z příborníku vyndám zapatlané příbory, po stole se prochází kočky a v jídle nacházím chlupy, za vlastní přijmout nechci. Jaké zaujmout stanovisko a jak se dál chovat? Vyřikat si vše nemá smysl. Oni jsou jiných názorů a ani můj muž nevidí smysl si s nimi otevřeně popovídat. Nechce se mi chodit na návštěvu kde cítím, že jsou ke mně kritičtí a navíc se snaží si návštěvy dětinsky vytrucovat (že prý nebudou chodit ani oni k nám). Až do nedávna jsem byla v pohodě, ale už to vše pociťuji jako tlak. Přitom dceru mají rádi, občas ji něco koupí, když se s ní setkají, tak se jí věnují (asi 1/5 návštěvní doby:-))), ale nikdy nám ji nepohlídali. Ani když jsem byla nemocná. Já zase nemám ve zvyky žebrat o pomoc. A taky mi muž řekl, že jak je tak zná, budou mi hlídat jen když budu potřebovat jít třeba k lékaři. Ale z důvodu třeba aerobicu, solárka či mého studia těžko. Nehlídali ani svého prvního vnuka, ani příliš nevyhledávali kontakt s ním. Mě nevadí, že nemáme hlídací babičku, ale ať nejsou uražení za to, že nemám čas (ani chuť) jim chodit vnučku ukazovat jak exotické zvířátko. Jo, a ještě jim je k smíchu, že čtu knížky o dětech a výživě a snažím se podle toho řídit. Jenže já žádné zkušenosti nemám a tento zdroj mi pomáhá. Rada tchyně: nechovej to dítě když brečí, protože to si posiluje plíce zase připadá směšná mně. Tak jak zase najít "klid v duši"? Odpověď Vaše zkušenosti: Re: Tchánovci (Irena 4letá dcera) Re: Re: Tchánovci (Martina) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13229

Agresivita  ( 7.11.2002 10:06:57 Jana )  Vážená paní doktorko, s přítelem jsme spolu začali chodit před 6 lety, bylo nám oběma devatenáct. Tenkrát mu zrovna umřela maminka a s otcem v té době nevycházel nejlíp a tak jsme si pronajali společný byt. Já chodila do školy. Za pár měsíců jsem otěhotněla, byl to šok, ale rozhodli jsme se, že si děťátko necháme. Všechno jsme zvládli, synovi jsou čtyři roky. Ale proč vlastně píšu...Už v době kdy jsem byla těhotná na mého přítele občas přišel děsivý stav. najednou na mne pod nějakou absolutně nesmyslnou záminkou začal být strašně zlý. Je mi z toho až zle, když myslím na to čím vším jsem si už v těhle jeho stavech prošla. Propaloval mi nově koupenou záclonu, zničil platební kartu, časem došlo i na rány. Popadá ho to tak čtyřikrát za rok a poslední roky to bylo spíš horší, už jsem chodila i s monoklem. Je mi tohle všechno hrozně líto a i teď mám slzy v očích. On se pak omlouvá, pláče, že nevěděl, co dělá. Slibuje..., no, zavání to psychickým vydíráním. Je to hrozně inteligentní člověk, báječný otec, miluju jeho smysl pro humor a chová zodpovědně, zařídil nám zázemí...o těch jeho nezvládaných agresích mluvíme, on uzná, že je to strašný a souhlasil s tím, že se poradí s odborníkem, protože já jsem mu řekla, že jestli to ještě jednou udělá odejdu.( I když ho mám opravdu ráda). Ale teď zas začal tvrdit, že to zvládne sám, od léta se drží to je pravda, ale já se bojím. Prostě nedokážu pochopit, jak se může změnit z toho milého kocourka na pár hodin v běsnící zrůdu. Co mu dává mi takhle ubližovat? Co myslíte? Odpověď Vaše zkušenosti: Re: alkohol (Míša - 4tt) Re: Agresivita (Jarda) Napište váš názor, vaše zkušenosti.

? 13164

Paní na hlídání  ( 1.11.2002 21:27:22 Klára )  Paní doktorko, zajímal by mě Váš názor na paní nahlídání. Potýkám se s vlastní nerozhodností. Žiji se synem sama, když mu byli 3roky vrátila jsem se do práce na HPP-nevyšlo to. Syn byl neustále nemocný a já se asi i z nervů složila taky a více než 3 měsíce jsme bojovali s neštovicemi a jejími následky,které hlavně u mě byly značné (velké oslabení imunitního systému).V práci to "nevydýchali" a skončilo to velmi ošklivým odchodem. Vrátila jsem se na MD. Syna jsem se snažila začleňovat do dětského kolektivu pomaleji - byl stále často nemocen. Ve 4 letech mě i ekonomické, ale nejen ty hnaly do práce. Syn však začal mít velké problémy ve školce. Je velmi chytrý a citlivý, také má spoustu energie. V MŠ mi doporučili zajít do PPP - tam mi řekli, že je silně nadprůměrně inteligentní (v MŠ se nudí a tudíž zlobí-nespolupracuje),potřebuje hodně podnětů a menší kolektiv s větší spoluprací dospělého. Taky mi řekli, že ho kolektiv dětí rozptyluje a vyčerpává a proto by bylo dobré, aby chodil po obědě domů. Tak jsem řekla dobře, vyřešíme to paní na hlídání - paní doktorka mi řekla, ať si dám velký pozor na to, aby to byl kvalifikovaný člověk,aby syna "utáhl" (stále o všem chce diskutovat a je to někdy opravdu vyčerpávající. Na druhé straně je na něm znatelně vidět, jak trpí, když ho někdo nebere jako sobě rovného - to byl právě problém ve školce,kde to paní učitelky nebyly zvyklé akceptovat a brali to jako drzost). Připadám si jako chycená do kleští a vůbec nevím, jak to řešit. Bohužel každý experiment je u nás "cítit" měsíce a někdy se o něm dozvím i po půl roce. Mohla by jste mi poradit? Vím, že nás čeká ještě výměna školky. Pamatuje na takové případy nějak sociální pomoc? Pohybovala jsem se mezi dobře placenými lidmi a nyní se dostávám do finančních problémů(pokud zůstanu doma) nebo do citových problémů-bojím se, že synovi ublížím (mám na tuto dobu vlastní špatné vzpomínky). Mockrát děkuji. Klára Odpověď Vaše zkušenosti: som este mlada? (katka Hankova .bezdetna) Citim se bezmocna... (Pavlina) jak to vlastně opravdu je? (veronika černíkova syn 4 měsíce) Nevím si rady (Alena kurachová) psychiatrie (petra, na md) Nezvladatelné emoce (Martin) Re: Nezvladatelné emoce (Daniela) Re: Nevím si rady (AFRICANKA) Re: Nevím si rady (AFRICANKA) Napište váš názor, vaše zkušenosti.